VTÍPKY > O ŽENÁCH

Alena V. (Alivot) ID 95766

mimibazar.cz/alivot

Oblast: Plzeň

+PŘIDAT K OBLÍBENÝM (přihlášení)

Registrace: 22.11.2007

Naposledy: 18.7.2022 10:53

Aktualizace: 11.7.2022 15:46

PROBÍHAJÍCÍ AUKCE

PODMÍNKY PRODEJE

HODNOCENÍ 167

VŠECHNY FOTOGRAFIE 107
Rodinné fotky
Scrapbook
Módní show
Spokojení zákazníčci
Moje hobby
Zahrada
Naše bydlení
Dekorace
Poradna
Domácí mazlíčci
Sběratelství
Naše úlovky

KOMENTÁŘE

VTÍPKY 37

RECEPTY 4

NÁVODY 0

Celkem: 4 (zobrazuje se 1-4)

O ŽENÁCH

pošta

Muž si čte v klidu noviny, když se najednou ozvou
kroky a jeho blonďatá manželka jde ze schodů, otevře
venkovní dveře, přejde zahradu, odemkne poštovní schránku, zakroutí
hlavou a zase jde zpět. Za pár minut se vše opakuje. Kroky na schodech, zase
se objeví žena, zase vyjde, přejde zahradu, zase otevře
schránku, zakroutí hlavou, vrátí se zpět do domu. Když se to
opakuje asi po páté,muž to
nevydrží, zvedne oči od novin a ptá se: -"Děje se
něco miláčku?" A žena odpoví: -"Ale nic, jen ten můj
blbej počítač mi pořád hlásí, že mám ve schránce nějakou poštu."

KOMENTÁŘE (0) | PŘIDAT KOMENTÁŘ

O ŽENÁCH

100bodový vtip

Žena se rozhodne udělat si plastickou operaci na své padesáté
narozeniny. Utratí 5000 dolarů a výsledky se jí docela líbí. Na cestě
domů se zastaví v trafice, aby si koupila noviny. Než odejde, zeptá se prodavače:
"Doufám, že vám nebude vadit, když se zeptám, ale kolik si myslíte, že mi je?"
Asi tak 32," zní odpověď.
"Ne-e! Je mi přesně 50," odpoví spokojeně žena.
O malou chvíli později zajde do McDonaldu a položí servírce tu samou otázku.
Dívka odpoví, "Typovala bych tak 29."
Žena odpoví, "Kdepak, je mi 50."
Teď je na sebe pyšná. Cestou domů se zastaví v drogerii a jde si
koupit nějaké bonbony. Prodavači znovu položí tu žhavou otázku.
"O, řekl bych 30."
Opět pyšně odpoví, "Je mi 50, ale díky."
Když čeká o chvilku později na autobus, který by ji dopravil domů, zeptá
se staříka vedle ní na tu samou otázku.
On odpoví:
"Paní, je mi 78 a odchází mi zrak. Ale, když jsem byl mladý, tak byl
jistý způsob, jak poznat, kolik ženě je. Zní to velmi divně, ale musíte
mě nechat sáhnout si pod vaši podprsenku. Pak, a pouze pak, vám mohu
říci PŘESNĚ,kolik vám je let."
Chvilku čekají v tichosti, ale pak jí zvědavost nedá. Vymáčkne ze sebe:
"Doprčic s tím, dělejte, co musíte!"
Vklouzne oběma rukama pod její halenku, a začne ji pomalu a opatrně
osahávat. Pečlivě potěžká každé ňadro. Jemně sevře každou bradavku.
Přitlačí ňadra k sobě a otírá je jedno o druhé.
Po pár minutách žena nedůvěřivě řekne: "Dobře, dobře.... Kolik mi teda je?"
Dokončí posledni zmáčknutí jejich ňader, stařík oddělá ruce a řekne:
"Madam, je vám 50."
Ohromená a překvapená, řekne: "To je neuvěřitelné, jak jste to poznal ?"
Starý muž odpoví, "Slibujete, že se nerozzlobíte?"
"Slibuji," odpoví žena nedočkavě.
Stařec odpoví: "Stál jsem v řadě za vámi v drogerii."

KOMENTÁŘE (8) poslední: 11.11.2008, 8:06 | PŘIDAT KOMENTÁŘ

O ŽENÁCH

Chytrá blondýnka

Přijde v Praze blondýna do banky a nechá se uvést k úředníkovi ohledně půjčky. Prý cestuje obchodně do Ameriky a potřebuje si na 2 týdny půjčit 1000 korun. Úředník na to, že banka potřebuje nějakou záruku, takže blondýnka mu nechá klíčky od nového BMW. Auto bylo zaparkované u chodníku, měla od něj doklady, vše bylo v pořádku. Banka tedy souhlasí, že si ho vezme jako záruku půjčky. Prezident banky a všichni úředníci se potom od srdce zasmáli blondýnce, která dá bavorák za 2,5milionu korun jako záruku na půjčku 1000 korun. Jeden zaměstnanec auto odvezl a zaparkoval v garážích banky. Po dvou týdnech se blondýna objeví, zaplatí 1000 korun a k tomu 17,41 korun jako úrok. A úředník na to: "Slečno, jsme velmi rádi, že jsme s Vámi uzavřeli obchod a že všechno tak hladce proběhlo, ale i tak nám to vrtá hlavou. Když jste byla pryč, trochu jsme Vás prověřili a zjistili, že jste multimilionářka.
To jo, ale kde bych v Praze zaparkovala na 14 dní za 17,-Kč????

KOMENTÁŘE (0) | PŘIDAT KOMENTÁŘ

O ŽENÁCH

těhotenství :-)

Těhotenství-Nejkrásnějších 9 měsíců v životě ženy

1.měsíc
Stojím v lékárně ve frontě a chce se mi omdlít. Je tam
vedro, vydýchaný vzduch a paní přede mnou má prostě nesnesitelný parfém.
Ale pořád je to lepší než pán před ní, který smrdí zřejmě od přírody a
je mi tak nějak fyzicky odporný. Fuj, teď jsem si všimla lupů v jeho
vlasech. Asi se pozvracím. "Těhotenský test," odpovím na otázku
lékárnice, co si přeju. Mám mžitky před očima a venku si musím chvilku
sednout na parapet výlohy, abych se neskácela. Jsem si jistá svou věcí a
2 čárky na počuraném papírku mi to pak doma jen potvrdí. Asi brzo
omdlím, třeští mi hlava, ale jsem šťastná.

2. měsíc
Je 7 hodin ráno, já stojím v kuchyni před ledničkou a
vedu vnitřní boj: když ledničku neotevřu a nevytáhnu si z ní něco na
snídani, brzy se pozvracím. Pokud ji otevřu a ucítím to, co člověk cítí,
když ledničku otevře, pozvracím se taky. Jdu si napustit do sklenice
ledovou vodu, napiju se, opláchnu si čelo, otevřu dokořán okno, zadržím
dech a risknu to. Rychle otvírám lednici a bleskově vytahuju máslo a
mlíko. Vyhrknou mi slzy do očí a ženu k oknu to rozdýchat. Hurá, ustála
jsem to, už mám aspoň na dopoledne vyhráno. Snídám bílý rohlík s máslem
a bílou kávu, to jediné, co dopoledne snesu k jídlu. Posilněná snídaní
jdu odvážně uklidit věci zpět do lednice a zrak mi padne na 2 buřty v
igelitovém pytlíku, co si koupil manžel na večer na opékání. Ty už jsem
neustála. Nesnáším zvracení, takže zvracím s křečovitě zavřenýma očima,
abych to neviděla, pak poslepu tápu po toaletním papíru a po
splachovadlu. Opouštím záchod, pustím si na hlavu studenou vodu a jdu na
dvůr to rozdýchat. První, co uvidím po otevření dveří na dvůr, je
hromádka od našeho štěňátka. Poslepu zvedám prkýnko. Jsem vyložená z
kuchyňského okna, zhluboka dýchám a přemýšlím, že bych měla něco sníst.
Jediné, na co jsem schopná pomyslet bez odporu, je rohlík s máslem a
bílá káva. Stojím před ledničkou.......... Věčný koloběh. Mám pocit, že
se neudržím na nohou. Ležím v posteli, hlavu jsem si osprchovala
studenou vodou, mám okno dokořán a zhluboka dýchám. Asi bych měla něco
sníst.......... Přichází domů manžel s oblíbenou žertovnou otázkou na
rtech: "Cos tady celý den dělala?" Bez jakýchkoli skrupulí pronáším
neomaleně: "Blila." Manžel se hurónsky směje, považujíc to za dobrý
vtip, otvírá dokořán ledničku a volá na mě: "Co máme k jídlu, maminko
???"

3. měsíc
Miminku na ultrazvuku bije srdíčko, vše je v pořádku a já
dostávám konečně těhotenskou průkazku a přemýšlím, jak se vyrovnám s
pokynem sestry, abych přišla příště nalačno. Smlouvám s ní aspoň o kapku
kafe nebo čaje a vyhrožuju poblinkáním sesterny. Směje se a povoluje mi
trochu vody. Přicházím domů a rozrážím dokořán všechna okna: nesnáším
vůni našeho domu. "Nepřipadá ti, že nám to tady strašně smrdí?",
vyzvídám na každém. Smrdí mi sprchový šampon, tělové mléko, je mi
odporný olej na opalování, hnusí se mi jídlo, je mi odporný dokonce i
rohlík s máslem a bílá káva. Jediné, co mi voní a na co mám chuť
prakticky pořád, je pivo. Opuchly mi nohy a obličej a na bradě se mi
vyrašil lišej záhadného druhu. Večer k nám přišlo pár známých na
grilovačku. Cpou se masem a mají odporně mastné brady a prsty. Maso
odporně smrdí. Manžel odlamuje nožičky špekáčku a dává je synovi, který
mlaská a omastek mu teče po bradě. Odbíhám blinkat. Když se vrátím,
úplně bílá, syn si mi sedne na klín, obejme mě mastnýma ručičkama a
zeptá se mě: "Copak je maminko?"

4. měsíc
Všechny kolem nesnáším. Nesnáším naše štěně, leze mi na
nervy manžel, příbuzní, mamka. Syn má tisíc otázek ve chvíli, kdy se mi
nechce ani trochu mluvit. Manžela zajímá jen, co je k jídlu a jestli
jsem vyřídila všechno, co jsem měla. Ještě ke všemu si ráno ohřál buřta
k snídani a ten kastrůlek s mastnou smradlavou vodou nechal na sporáku.
Dvakrát se pozvracím, než dokážu sejít z ložnice v patře dolů do
kuchyně. Sobec jeden hnusná. Vůbec ho nezajímají moje starosti, mamku
zase zajímají až moc... Hlavně, ať se mi dneska nikdo nedostane do rány.
Mám chuť všechno rozkopat. Syn mi sděluje, že on spát rozhodně nepůjde.
Začínám asertivně vysvětlovat, že rozhodně půjde, ale nějak se to zvrtne
a ječím na celé kolo, že už toho mám dost, že mi tady nikdo odmlouvat
nebude a že vůbec. Vztekle kopu do balónu na cvičení a odcházím trucovat
do ložnice, kde se vzteky rozbrečím. Slyším, jak manžel potichu
vysvětluje: "Maminka je trošičku nervózní, nesmíš jí moc zlobit..." "Tak
dobže," odpovídá syn a já pro změnu pláču dojetím......

5. měsíc
Dojetí z konce 4. měsíce mi zůstalo. (Mimochodem stejně
jako lišej v obličeji). Nemůžu se dívat na televizní noviny, protože
téměř u každé zprávy pláču. Pláču i u reklam, nemůžu jít na žádnou
kulturní akci, protože mě k pláči dojímá krásná hudba. Potají utírám
slzy v divadle, kam jsem se synem dorazila na doják Perníková chaloupka.
Večer pláču, protože babička s dědečkem chtějí vzít syna do ZOO a
povezou ho tam autem. Jsem přesvědčená, že se vybourají. Mám panickou
hrůzu a pláču dlouho do noci. Manžel konstatuje, že mu mé vzteklé období
bylo přece jen o trochu sympatičtější a vypíná televizi, protože právě
začíná nějaká riziková reklama už ani nevím na co, zřejmě na polévky od
Vitany. Zvracím už jen jednou týdně, ale musím nosit vysoce elegantní
gumové punčochy kvůli křečákům. Jednou pláču, protože jsem si
vsugerovala, že mám nějakou zákeřnou nemoc krve, protože mi na nohách
vyskákaly takové červeno-fialové tečky, které si moc dobře pamatuju od
taťky, než zemřel. Asi půl hodiny se zmítám v hrozných představách, jak
jsou moje děti sirotkové, případně jim jejich otec dovalil macechu ,
nějakou pipku s pevnejma prsama, kterou třeba ještě ve finále budou mít
rádi a nikdo si na mě ani nevzpomene....., pak mi dojde, že je to
obvyklá vyrážka po holení nohou, pořádně se vysmrkám a jdu spát.

6. měsíc
Přestala jsem zvracet, ale mám nesnesitelné bolesti v
žebrech. Ukázalo se, že mám jakési mezižeberní srůsty, které se mi
pomalu trhají. Dělají se mi podlitiny a já mám bolesti ve všech polohách
kromě lehu na zádech, kdy je to jakž takž snesitelné. Kromě toho si z
pátého měsíce s sebou stále nesu lišej na bradě, gumové punčochy a pipku
s pevnejma prsama. Žárlím na všechno, co je ženského rodu. Prohlížím se
v zrcadle a vidím jakousi rozplizlou ropuchoidní maminu se zplihlýma
vlasama, opuchlým obličejem, pletencema žil na nohách a obrovským
břichem. A pak vidím všechny ostatní sexy ženy a dívky, sportující,
vysmáté, vyzývavé a netěhotné. Manžel při pohledu na mé svlečené tělo
vypadá jako já v prvních měsících těhu při pohledu na buřta. Ze všech
stran se naznačuje, že nejsem žena, ale matka. V knížkách se o mých
pohlavních orgánech mluví jako o rodidlech (slovo, které je mi tak
odporné, že je mi nevolno i teď), prsa se začínají stávat továrnou na
mlíko. Vyjdu schody do prvního patra a funím jak lokomotiva. Nenajdu na
svém těle místo, které by nebylo aspoň trochu oteklé. (Na rodidla si
pravda přes břicho nevidím, tak nevím...) Manžel vymetá podnikové
večírky a zjevně se výborně baví s pevnoprsařkama. Asi ho brzo nakopnu
nožkou zpevněnou v gumové punčošce...

7. měsíc
Sláva, dotrhly se srůsty, ze dne na den je klid. Začala
jsem ale pro změnu znovu zvracet. Ne tak často, ale zato trochu
brutálněji, málokdy to totiž vůbec stihnu doběhnout na záchod. Taky k
nám přišel Mikuláš s čertem. Čert zahudroval a zachrastil řetězy a já se
rozplakala. Čert trochu znejistěl, tuto reakci asi čekal spíš od dítěte
než od maminky. Manžel po jejich odchodu vážně pokyvoval hlavou a s
uspokojením konstatoval, že mi konečně došlo, že jsem celý rok zlobila a
začala se po právu bát. Pak mě se synem společně uklidňovali, že čert
jen tak hudruje, ale že by mě ve skutečnosti nechtěl. Těžko už mi někdo
někdy uvěří, že mě k pláči dojal strach spatřený v synových očích.
Novinkou pro tento měsíc je absolutní neovládání svěračů. Zakašlu,
kýchnu, zasměju se a můžu se jít převléknout. Lehkou ostudu jsem udělala
na oslavě Silvestra, kdy jsem se doslova smíchy počurala, naštěstí tam
byli jen naši nejbližší známí... Navíc mě trápí střevní problémy, což je
společně s předchozím problémem dost vražedná kombinace. Nejlepší je pro
mě vůbec nevycházet z domu, v době předvánočních nákupů dost
problematický úkol.

8. měsíc
Odhazuji gumové punčochy, protože už je prostě nesnesu.
Mám pocit, že červenými proužky uprostřed stehen, které mi tam zůstaly
vytlačené po okrajích punčoch, budu ocejchovaná asi už nadosmrti. Taky
přemýšlím, jestli vůbec kdy ještě svoje nohy budu moct někomu ukázat.
Zmizel mi lišej z brady a nahradilo ho jakési postpubertální akné. V
kabelce musím pořád nosit Rennie, protože mě má žáha asi brzo sežehne.
Praskly na mně moje těhotenské rifle. Mám sice ještě jedny, ale ty mi
zase hrozně kloužou po břiše dolů a následně spadnou úplně. Musím na
nich teda nosit kšandy, což sice slouží k výbornému pobavení mé drahé
polovičky, ale já z toho zrovna dvakrát nadšená nejsem. Mohla bych nosit
sukně a šaty, to bych ale musela dopnout kozačky, což je při současném
stavu mých lýtek absolutně nereálné. Praskly mi zipy u obou zimních bund
a ulomila se mi čtyřka vpravo nahoře. Takový lehce destrukční měsíc.

9.měsíc
Na poslední chvíli jsem si s vypětím všech sil sundala
všechny mé (dva) prstýnky, protože hrozilo, že by mi je pak museli
odříznout i s prsty. Ulomila se mi pětka vpravo nahoře. Kromě jiných
zábavných akrobatických prvků při zavazování bot, depilaci
atd...provozuji těhotenskou jógu při nesčetných pokusech ostříhat si
nehty na nohou. Konkrétně tedy na pravé noze, na levé to jde celkem v
pohodě. S pravou jsem měla dlouho problémy, pak jsem ale našla výborný
způsob - nutné asi půlhodinové rozcvičení zadních a vnitřních stehenních
svalů, šikmých zádových a krční
páteře: V široko rozkročmém sedu na zemi přitáhnete tělo k pravé noze
šikmo tak, aby břicho splývalo volně mezi rozkročené nohy a netlačilo
se. Zkroutíte hlavu tak, aby bylo vidět na prsty u nohou. Při dobrém
rozcvičení je možno v této poloze ostříhat všechny prsty najednou,
druhou variantou je pomalu kmitat, při každém kmitu pak ošetřit jeden
prst. Třetí variantou je návštěva pedikérky. Konečně porod. Břicho je
pryč a v mém náručí stvoření, do kterého jsem se nekonečně a na první
pohled zamilovala, které celých těch 9 měsíců prožilo se mnou, na nic si
nestěžovalo a snášelo všechny mé nálady, propady, poklesky a nepříliš
vzorné chování. Bezpečně poznávám ty patičky, které usilovně a bez
přestání kopou do prázdna, jakoby hledaly to břicho zevnitř, do kterého
byly zvyklé se tak nádherně zabořovat. Bezděčně nastavuji břicho zvenku,
zdá se, že je to jak náhražka přijato. Netrvá to ani tak dlouho a já
začínám mít při pohledu na maminky těhulky neodbytný pocit krásné
nostalgie. To bylo přece tak nádherné období, no řekněte.......

KOMENTÁŘE (9) poslední: 30.8.2008, 19:46 | PŘIDAT KOMENTÁŘ

Celkem: 4 (zobrazuje se 1-4)

MIMIAUKCE.cz