Jak jsem slíbila, dělím se o zážitky ze stříhání křídel svých slepičích utečenců.
Odhodlávala jsem se k tomu docela dlouho. Ono když má člověk kohouta cholerika, slepičárnu velikosti prostorné garsonky a bohužel jen dvě ruce, tuší poměrně dlouho dopředu, že tohle nebude zrovna jednoduchá záležitost.
Po dvou týdnech odkládání a dvou panácích slivovice u sousedů jsem se konečně odhodlala k tomu, se na tenhle nevděčný úkol vrhnout. V tu chvíli ale naše domácnost silně připomínala zámek u šípkové Růženky… po nůžkách ani vidu, ani slechu, všechny prostě zmizely. Opojena slivovicí a bojovnou náladou jsem chviličku zamyšleně cvakala nůžtičkami na nehty, ale naštěstí zvítězil zdravý rozum a tak byla akce odložena na zítřejší den, kdy přítel dostal za úkol zpronevěřit z kanclu dlouhé nůžky na papír.
Konečně náležitě vyzbrojena, ale s odvahou mírně podlomenou nedostatečnou hladinou v krvi jsem se vrhla do díla. První a nejdůležitější problém nastal v podobě bojovně naladěného Ferdinanda, který nehodlal dát svou čest a křídlo lacino a za pletivovými dveřmi od slepičárny čechral peří, hrabal hnátou a kokrhal tak, že sousedův kohout stydlivě zalezl do houfu slepic a celý zbytek dne předstíral němotu.
Vstup do slepičárny začal obvyklým rituálem.. Ferda vystartoval, já uhnula, potupně nakopnut se odsunul na bidlo a číhal, jestli dostane příležitost. Pak už situace lehce připomínala španělskou koridu, ovšem v méně důstojném, venkovském provedení. Já máchla červenou dekou, Ferda proletěl kolem mohutně povzbuzován svým harémem a pokusil se zaútočit zezadu, zatímco já se nemotorně vyhrabávala z deky a peří. Ano, toreadorům se to machruje… obecenstvo většinou fandí jim, býci jsou přece jen o něco větší a méně mrštní než takový kohout a o tom, že na rozdíl ode mě nekloužou co krok po slepičincích snad ani netřeba mluvit.
Nakonec jsem se i já dočkala obecenstva, stojícího alespoň z části na mé straně, to když se u dveří objevil můj drahý synek, mezi záchvaty smíchu halekajíc „ maminko máš na to, skoč po něm“
Po chvíli nedůstojného zápasení jsem zapomínajíc na svou lásku ke zvířatům popadla Maxíkovu fotbalovou branku, smeták, Ferdu jsem potupně zahnala do maličkého výklenku a zablokovala mu cestu sítí od branky. Zatímco v rohu hudral cosi nelichotivého na mou adresu, pochytala jsem celkem bez potíží celý jeho harém, doprovázejíc lov několika zdařilými gymnastickými prvky ( na slepičincích jsem celkem s přehledem zvládla rozštěp i provaz, což velice zaujalo mého mužského, který to se zájmem komentoval otázkou, jestli bych to večer zvládla zopakovat… po tom, co jsem se cvakajíc nůžkami dotazovala, jestli myslel to krácení zbytečného, dal se zbaběle na ústup)
Slepice připravené o důstojnost a jedno křídlo protestovaly v pytli a já se v potu tváře odhodlávala k útoku na ten největší problém, na Ferdu, který se během té doby dostal poměrně slušně do varu. Ke své potupě musím uznat, že jsem si počínala poměrně zbaběle…
Stranou sítě jsem ho nemilosrdně přimáčkla koštětem ke zdi, mumlajíc cosi o papiňáku a kohoutům na víně. Když to vypadalo, že mu stejnou měrou docházejí nadávky i kyslík, hodila jsem přes něj deku a pečlivě zabalila. S pocitem vítězství jsem vykráčela ven pro nůžky, když mi došlo, že budu muset v té změti deky, ostrého zobáku a pařátů někde vymotat křídlo. Naštěstí se podařilo a Ferda přišel během okamžiku o jedno křídlo. Netroufám si hádat, kdo z nás dvou po téhle proceduře vypadal zdrchaněji, každopádně jsem se do druhého dne vzpamatovali oba… já obnovila svou touhu po domácích vajíčkách a Ferda se přes noc naučil útočit s jedním křídlem… sice lehce nakřivo, ale o to krvelačněji a tak náš boj stále probíhá.
Co se dalšího zvěřince týče, opět jsem si vysloužila pověst ne příliš zdatného zemědělce… moje milované kachny úspěšně tloustnou a prospívají a já je od chvíle, kdy se mužský při pohledu na ně začal olizovat pravidelně pouštím na pastvu po zahradě… ne že by měly málo krmení, ale při čilém pobíhání úspěšně hubnou.
Mezi tím si v prádelně začaly stavět hnízdo vlaštovky, bohužel přímo na žárovce, takže peru jen během dne a i když momentálně bojuji se streptokokem a zimnicí, odmítám topit, protože kotel do prádelny hnusně kouří a mohl by jim ublížit. Nejapných dotazů kdy vlaštovkám začnu tou žárovkou v pravidelných intervalech přisvěcovat, aby nemusely tolik sedět na vejcích a návrhů, že bych si pak mohla nechat patentovat první vlaštovčí inkubátor si zásadně nevšímám, dál bojuji s Ferdou, který měl být už dávno o hlavu kratší a tajně spřádám plány na zateplení chlívku na zimu, aby mi kačenky přes zimu nenastydly…. Prostě a jednoduše, prosperující zemědělec ze mne asi nikdy nebude…. |
inzerce
))))Tohle je opravdu na knížku 
