Před nějakou dobou mi začala otékat noha… nejdřív jsem si jí nevšímala, doufaje, že se zachová stejně, bohužel neměla dost taktu. Když už jsem na ni nemohla došlápnout a vlastní dítě se mi s chechotem posmívalo, že mám nožku nikoli jako popelka, ale jako shrek, nechala jsem se dohnat k lékaři. Bylo mi řečeno, že to mám od dlouhé chůze ( do školky chodím přes pole, denně až 9km) a z nevhodného obutí, místo vysokých pevných bot mi byly doporučeny kecky. Vzhledem k mrazu a sněhu jsem se rozhodla nohu pár dní nechat doma odpočívat. Protože na mně ale vysloveně visí a bez ní se prostě nehnu , zůstala jsem doma i já a Maxík, kterého neměl kdo vyzvedávat. Noha odpočívala, zahálela a … nelepšila se, mrcha. Mám urýpaného chlapa a tak jsem byla dokopána k jinému lékaři, který stanovil diagnosu „ zánět šlach“ no co, každý má právo na svůj názor a nemusí být stejný jako toho druhého a i lékař je jenom člověk. Na nohu nemám šlapat, mám ji hezky mazat a jestli neposlechnu, pomažu pro sádru . Nechápu, kam to zdravotnictví spěje, takhle vyhrožovat mně, která jim za půl hodiny času a jednu rozmazanou fotku kostnaté hnáty zaplatila královských 30kč, zvlášť v období krize by si takové chování měli rozmyslet!!!
Protože jsem poctivá, fakt jsem se snažila. Hladové pohledy rodinky na hodinky, kde se ručičky blížily ke dvanáctce jsem statečně ignorovala, ke vřískotu „ prosíííím pitíčko, čokoládu, jogurt atd“ jsem se tvářila hluše, ale zrádné srdce mateřské neodolalo a já pajdám od lednice k plotně, od plotny ke kotli a od kotle utírat zadek…ještě že partner alespoň tuhle činnost zvládá sám a alespoň to nemám dvojmo.
Dnes ráno jsem vstala s odhodláním se poctivě šetřit. Na stůl jsem nachystala konvici čaje, jogurtíky a jídlo, k ruce vzala ovladače na televizi, dvd i CD přehrávač a libovala si, jak jsem na to vyzrála. První ledová sprcha přišla při snídani. Jak odolat láskyplné prosbě vašeho čtyřletého, že by zrovna dnes měl ohromnou chuť na kakao a piškoty? Jak dlouho dokážete odolat podezřelému tichu z dětského pokoje a klesající teplotě v místnosti? V dětském pokoji jsem uklidila hračky, které pravděpodobně atomový výbuch nad naší vesničkou rozmetal do všech koutů, dosypala do kotle, ke kterému musím přes dvůr a slastně se zhroutila zpátky na gauč. V tu chvíli venku vypukla vřava, naše dvě čuby jaty sourozeneckou rivalitou se pokoušely vzájemně zavraždit. Vyskočila jsem a s ladností postřelené srny se „rozběhla“ zjednat pořádek. Cestou jsem šlápla na kocoura, nakopla si palec o židli a podvrtla nemocnou nohu na schodech. Bez velkých zranění jsem ukončila psí zápasy a zjistila, že to naše psí dámy pojaly stylově a po dešti si daly důkladný zápas v bahně, s lehkou příměsí uhelného prachu. Nacpala jsem je do vany, vykoupala za řevu Maxíka a´t jim proboha neubližuju a snažila se nemyslet na to, co mě čeká ve zbytku domu, do jehož útrob mi třikrát prchla mokrá a nešamponovaná boxerka. Vysušila jsem psy, vytřela dům, znovu uklidila dětský pokoj, kterým se stačilo prohnat tornado a odolala touze zavolat pojišťovně, u které jsme pojištěni na živelné katastrofy, i když jsem přesvědčená, že tohle by prošlo. Tonoucí se chytá stébla, já mobilu. Rozhodla se zavolat do školky, že zítra Maxíka určitě přijde. Bez vraždy se obešlo i kázání mužského, že mám raději doma odpočívat a mít nohu nahoře. Na druhou stranu, je to jen 9km přes pole…
Až zítra uvidíte cosi pajdat přes pole, nevolejte prosím myslivce k doražení vadného kusu. To jsem jen já, která s lehce dementním úsměvem napodobuji Forresta Gumpa a peláším za svým cílem, já, která za totálního nepochopení svého partnera vyměnila odpočinek a domácí pohodu za paralympijský přespolní běh. |