VTÍPKY - Vánoční nákupy v Drážďanech

HRY

Vánoční nákupy v Drážďanech

"Co to bylo za záblesk?" zeptala se nervózním hlasem moje právoplatná manželka.
"Ty demente, to byl určitě radar! Radar!"

Čímž ale její lamentování neskončilo. "Panáček smrdí korunou, nemá ani na zimní
gumy, ale na pokuty v eurech, to určitě dá dohromady. Uvědom si, že nemáme už
ani cent, na hranice dojedeme nejspíš na výpary a ty si klidně jedeš jak kdyby
pro tebe žádný předpisy neplatily. Seš nezodpovědnej až to bolí! Bože za co jsem
se to provdala. Matka měla pravdu když říkala, že s tebou se místo do ráje
dostanu tak leda tak do prdele!"

"Co furt máš lásko? Jedu padesát, svítím, nevím co to bylo. Třeba jen někdo na
ulici něco fotil?" zkoušel jsem navrhnout.

"A co by jako kdo na týhle ulici fotil?" Kateřina se zavrtěla na sedačce
spolujezdce, potáhla z cigarety a pokračovala:

"Našeho vomlácenýho Favouše? To si děláš prdel ne? Říkám, že si jel víc jak
padesát a radar nás vyfotil." stála si na svém.

" Kecy, prdy, beďary, jel jsem padesát, nejsem blbej abych riskoval německou
pokutu ne?" snažil jsem se Katce oponovat.

"Času máme dost,

otočím to a projedem tuhle ulici znova padesátkou, abys viděla že nekecám."
uzavřel jsem.

Trošku mě hryzalo svědomí, jel jsem opravdu padesátkou?

Vraceli jsme se

z Drážďan z předvánočních nákupů, oba dva utahaní z celodenního prolejzání krámů
a obchoďáků a tak bych se ani nedivil, kdybych po tý štrece neměl už takovej cit
v noze. Nebo že by únava?

Však uvidíme.

Zabočil jsem do první vedlejší ulice, bravurně otočil favouše a vrátil jsem se
zhruba dva kilometry, kde jsem opakoval týž manévr.

Manželka vedle mě ostřížím zrakem sledovala ručičku tachometru,která se držela
za čtyřicetipěti kilometrech v hodině. I já jsem se snažil jet touto rychlostí.
Ale bylo to marné, najednou to blesklo a naulici ani noha.

To byla samozřejmě voda na manželčin mlýn. Hned spustila: "A je

To tady, určitě jsme v nějaký čtyřicítkový zóně! Sereš na značky,čumíš co kde
lítá a bude z toho akorát mastná pokuta! Proboha za co mě trestáš?!"

Strašně jsem litoval, že neexistuje nějaký dálkový vypínání na ženský.

To by byla paráda, jen by otevřela hubu, já bych zmáčknul čudlík,ona by zhasla a
zapnul bych jí na chvilku až na hranicích, aby se mohla usmívat na celníky. Pak
zas vypnout a zapnout až doma, aby mohla otevřít vrata na zahradu .....

Po pár vteřinách scifi představ jsme se zase vrátil nohama na zem.

Vrhnul jsem na ní dost nevraživej pohled a navrhnul jsem, že zajedem až na
začátek Pirny a schválně jestli tam bude nějaká čtyřicítka.

"Jo!" vyštekla na mě. "Máme prachů na rozdávání a budem si vozit prdel po
německu sem a tam, aby se ukázalo, že mám pravdu. To zrovna..

To mě ale dožralo tak, že jsem se otočil skoro na místě, svýrazem šílence v
očích a ručičkou tachometru na čtyřicítce jsem dojel až za město, kde jsem se
otočil a vyrazil zpět. Jel jsem jak šnektřicítkou.

Nikde samozřejmě žádná značka, která by upravovala rychlost. I němčouři, kteří
ve své vlasti opravdu dodržují povětšinou rychlost mě problikávali a
předjížděním mi dávali jasně najevo, že se seru jak hlemýžď.

Banhofstrasse. Tuhle ulici si asi budu nadosmrti pamatovat. Za nervózního
blikání aut v koloně za mnou jsem jí pomalu projížděl.

Blik!

Zase ten blesk. Zase nás něco vyfotilo.

To už bylo i na mou ženu Kateřinu dost, rezolutně se natočila zády ke mně a
celou cestu až na hranice na posléze i domů do Děčína sekoukala z okénka a
nepromluvila ani slovo. Její mlčenlivost trvala ještě skoro týden. Čas od času
jsme spolu sice prohodili pár frází, nutných k přežití, ale bylo na ní vidět, že
vina je zcela na mé straně. Pakse vše vrátilo téměř do normálu.

Den před štědrým dnem jsem spěchal domů z práce, vystresovanejtím, že ještě
nemám pro manželku dárek pod stromeček. Mám jí rád a chtěl jsem jí koupit něco
hezkého. Něco co jí mě stále připomínalo. Na příhodu z Německa jsem už dávno
zapomněl a tak mi otevření poštovní schránky doma doslova vyrazilo dech. Nejsem
většinou škodolibej, ale to co bylo v dopise na úředním papíře, s německou
poštovní známkou a německou zpáteční adresou, mě rozesmálo jako nikdy před tím.

Moje němčina

stačila přesně na to, abych z dopisu vyčetl, že nám byla vyměřena třikrát pokuta
ve výši dvacet euro - při průjezdu nádražní ulicí v Pirně totiž zdejší policejní
radar třikrát zdokumentoval, že spolujezdec nebyl připoutanej bezpečnostním
pásem!

Pak už stačilo jen vzít novou obálku, lejstro do ní vložit,zabalit do vánočního
papíru, šoupnout to pod stromeček a jen čekat až zazvoní ježíšek a má milá
Kateřina se posere ....

Vložil(a) Pavla M. (Blambůrek) ID 30601 | zobrazit další vtípky

<< Ach ti chlapi.... | Vánoční nákupy v Drážďanech | Mužská inteligence >>

(upozornit administrátory na porušení pravidel)

VTÍPKY MOHOU KOMENTOVAT POUZE REGISTROVANÍ UŽIVATELÉ

	Renata Š. (beeuska) ID 28887 (9.12.2007, 18:02)
	No tak to je boží! Nějak jsem se v té Kateřině trochu ... občas... poznávala ...
	ODPOVĚDĚT