Krátké veršované pohádky na dobrou noc

Vkládám několik klasických veršovaných pohádek nejen na dobrou noc:-)
Všem přeji příjemně strávené chvíle s dětmi nad pohádkou:-)

Jako např.O sněhurce,Hrnečku vař,O červené Karkulce,Polámal se mraveneček,O nezvedných kůzlátkách,Perníková chaloupka,O pyšném koblížkovi,Paleček a jeho kamarádi,Smolíček a jeskyňky,Malá pohádka o řepě,Otesánek


O SNĚHURCE

Přišli domů trpaslíci,
Dívají se po světnici.
Kdo mi ustlal postýlku,
Kdo mi vypral košilku,
Kdo mi umyl misku, lžičku,
Kdo navařil polívčičku,
Kdo nám tady uklidil
Ani smítko nevidím.

Já Sněhurka, já to byla
Já jsem v lese zabloudila.

Máme doma pomocnici,
Uklidila ve světnici,
Tralala tralala
Uvařila, vyprala.

Sněhurečko, moc a moc
Děkujem Ti za pomoc.
Líbí se nám v chaloupce.
Teď už víme, co to chce.
Potom zívli, jenom krátce,
A už spali, ach tak sladce.
Vidí, že jste hajdaláci,
Naučím Vás tuhle práci.
Tak se stele postýlka,
Tak se pere košilka
Tak se vaří, tak se smaží,
Tak se správně hospodaří
Tas se jí a nedrobí
Tak se myje nádobí
Tak se mete koštětem
Ať to nikdo nesplete


HRNEČKU VAŘ

Tak mi uvař hrnečku,
Krupicovou kašičku.
Vaří hrnek, vaří,
Až se z něho paří.
A navařil kašičku.
Děkuji ti hrníčku.
Hrníček však vaří dál.
Hrnku co jsem povídal.
Hrnek vaří bez přestání,
Neslyší mé bědováí.
Kaše na stůl přetéká,
Už se valí jak řeka,
Už se valí do kuchyní
A z kuchyně do předsíní
A z předsíně do ulice.
Honem děti, vemte lžíce.
Péťa, Honzík, Anička,
Láďa, Karlík, Hanička,
Jedí kaši po lžičkách –
Ham a ham a ham a ham
Já jim taky pomáhám.
A kdo mi to nevěří
Ať k nám příjde k večeři


O ČERVENÉ KARKULCE

Tu je cesta, tu je smrk,
Na Karkulku číhá vlk.
Jak ti sluší šatičky,
Čepeček a střevíčky.
Jak jsi milá, roztomilá.
Karkulka ho pohladila.

Ty můj milý vlčku,
Já vím, žes můj kamarád.
Vlk olízl její ručku.

To jsem šťastná, to jsem rád,
Že mne někdo pomazlí,
Dnes nebudu vůbec zlý.
Honem skočil do křoví,
Radši zůstal hladový.

POLÁMAL SE MRAVENEČEK

Polámal se mraveneček,
ví to celá obora –
o půlnoci zavolali
mravenčího doktora.

Doktor klepe na srdíčko,
potom píše recepis:
„Třikrát denně prášek cukru,
bude chlapík jako rys.“

Dali prášek podle rady,
mraveneček stůně dál,
celý den byl v jednom ohni,
celou noc jim proplakal.

Čtyři stáli u postýlky,
pátý těšil: „Neplakej!
Zafoukám ti na bolístku,
do rána ti bude hej!“

Zafoukal mu na ramínko,
pohladil ho po čele,
hop! a zdravý mraveneček
ráno skáče z postele!


O NEZVEDNÝCH KUZLÁTKÁCH

Koza praví kůzlatům:
„Budu dlouho mimo dům,
buďte hodná, neperte se,
vlk to všechno slyší v lese!“
Máma z vrátek ještě není,
už se perou o lupení:
„Mé je, mé, mé je, mé!“
„Né-e né, né-e né!“

V tom na dveře buchy, buchy:
„Otevřete, neposluchy!“
Černý kozlík nejdřív zmlk:
„Děti, jde sem na nás vlk!“

Na dveře zas buchy, buchy:
„Otevřete, neposluchy,
já jsem vaše maminka.“

„Máma klepe zlehýnka.“
„Jak? Pojď mi to ukázat!“
„Takhle sotva je to znát:
klepy klep, klepy klep.“
Vlk to zkouší – buchy klep,
vlk to plete – klepy buch.

„Nevidíme tě, když ťukáš,
aspoň v okně se nám ukaž,
máš-li rohy bílou bradu!“
„Mám jen břicho plné hladu.“

„Maminka nám nosí domů
sladké mlíčko ve vemínku.
Ty jsi vlk a lhář si k tomu,
vydáváš se za maminku.
Jdi si tam, ty starý lháři,
kde se vlkům dobře daří!“

Zavrčel vlk, bouchl vrátky,
stáhl ocas, běží zpátky.

Slyšte, ještě z vrátek není,
už se perou o lupení:
„Mé je, mé, mé je, mé!“
„Né-e né, né-e né!


PERNÍKOVÁ CHALOUPKA

„Odkud ten náš holub letí?“
„Letím z lesa, milé děti,
vrkú, vrkú, vrkú.“
„Cos tam viděl, holoubku?“
„Perníkovou chaloupku
u černého smrku.“
„Viděls také Mařenku?“
„Jakpak by ne, holenku!
Viděl jsem ji, s Jeníkem,
krmili se perníkem.“
„A když z okna na zahradu
vystrčila baba bradu,
nebáli se, holoubku?“
„Kdepak! Zamkli chaloupku
na cukrový klíč -
a už byli pryč!“


O PYŠNÉM KOBLÍŽKOVI

„Kdo je krásnější než já?
zářím jako zlato!
jen se na mě podívejte!
To přec stojí za to!
Dědeček a babička
na okno mě dali,
jak si na mně pochutnají
si tu povídali.
Nemám chuti takhle skončit,
do světa se podívám.
Budou mě tam obdivovat
všichni, to vám povídám!“

A koblížek z okna hop,
cestou k lesu uhání,
tam ho čeká u pařezu
se zajícem setkání.

„Kampak, krásný koblížku?
Bude večer, už se šeří.
Dej si pozor na lišku,
ať tě nesní na večeři!
Štěstí máš, žes potkal mě,
my, zajíci, rádi zelí.
Kdybys kmotru lišku potkal,
věř mi, už bys nebyl celý!“

„Já se lišky nezaleknu,
uteču jí, jasná věc!
Než se za mnou pootočí,
uteču jí za kopec!“
Slyší tu řeč chytrá liška,
schovaná je za křovím.
Vyběhne a promluví naň
hlasem sladkým, medovým:
„Jak jsi krásný, koblížku!
Jsem tvou krásou okouzlena!
Pojď blíž, ať se pokochám,
jsem opravdu unesena!“

A koblížek, hlupáček,
pyšný lišce uvěří,
ta je chytřejší než on -
bude ho mít k večeři!

ČERVENÁ KARKULKA

„Kam, Karkulko malá, Kam?“
„Chodím lesem sem a tam.
Co ty, vlku, tady chceš?“
„Sháním na zub kousek trávy,
po trávě se dobře tráví.“
„Vlku, vlku, to je lež,
vlci trávu nejedí!“
„To holčičky nevědí!“
„Vědí, pane vlku, vědí,
ale odkud, nepovědí.
Náš pes také trávu nejí,
kosti on má nejraději.“
„Já jsem vlk, ne pes,
budu-li chtít, sežeru tě!“
„Trávu si jez, máš-li chutě,
je jí plný les!“
„Copak máš v tom košíčku?“
„Bábovku a kytičku“
„A kam neseš košíček?“
„K svátku babičce jej nesu.
Už jsem přešla sedm lesů,
bydlí támhle - kousíček“
„Chceš-li, já tě doprovodím.“
„I ne! Ráda sama chodím.“
„Čímpak je tvůj tatínek?“
„Hádej! Dělá ohýnek,
ten ohýnek rudě šlehne,
kam dopadne, nic se nehne.
Tatínek je myslivec.“
„Aha, to je jiná věc!
A kdepak je v tuhle chvíli?“
„Kousek odtud vlky střílí,
tamhle u těch velkých stromů.
Počkej na něj chviličku!“
„Už nemám čas, musím domů.
A pozdravuj babičku!“

PALEČEK A JEHO KAMARÁDI

„Mámo, usmaž kobližky!“
„Až mi dojdeš pro šišky,
nemám už čím topit, synku,
dělej něco pro maminku!“
V lese bum, bum, bum,
šiška jako dům,
za ní druhá, po ní třetí
z vysokého smrku letí.
Paleček je dávno v lese,
sám však šišku neunese.
Jde okolo školáček
jménem Ukazováček.
Okoukne ji, pak se sehne, ale šiškou ani nehne.
Zavoláme prostředníčka:
„Prostředníčku, pomoz nám!“
Chlapečkovi zrudla líčka:
„Nadarmo se namáhám!“
Zavoláme Prsteníčka:
„Prsteníčku, tak co ty?“
Chlapečkovi zrudla líčka:
„Šiška dělá drahoty.“
Zavoláme na Malíčka:
„Pojď, Malíčku, pomoz nám!“
Malíček je chytrá hlava,
kamarádům rady dává:
„Ty jdi sem a ty jdi tam,
čekejte, až zavolám!“
Tak teď! Hej rup! Už ji nesem...“
Vracejí se domů lesem,
máma jim dá za šišku
cukrovanou kobližku.


SMOLÍČEK A JESKYŇKY

Prší, prší, celý les
ve vodě se topí dnes.
„Ťuk, ťuk, ťuky, Smolíčku,
otevři nám světničku!“
„Jeskyňky, jen pojďte dál,
jelen před chvilinkou vstal.“
„A co snídal, Smolíčku?“
„Snídal čerstvou travičku.“
„A co ještě?“
„Vodu z deště.“
„A co víc?“
„Pak už nic.“
„To se dobře nasnídal.
My zas půjdem o dům dál.“
„Kampak byste chodily?
Sluníčko si popílí
a jelen vás, těšte se,
bude vozit po lese.“
Prší, prší, celý les
ve vodě se topí dnes.
Jeskyňky jdou v dešti dál.
Smolíček se jenom smál


MALÁ POHÁDKA O ŘEPĚ

Dědek řepu nasadil,
u pole se posadil,
čekal, čekal,
mráz ho lekal,
sluníčka se bál,
dešti jenom lál.
Bez večeře, bez oběda
čeká dědeček,
najednou se hlína zvedá,
roste kopeček.
„Bábo, roste řepa!“
„Prosím tě, co vidíš!“
„Bábo, což jsi slepá?“
„Dědku, ty mě šidíš!“
Zavolali vnučku,
vnučka pejska,
pejsek kočku,
kočka myš.
Chytli se a čekají,
šepty, šepty šeptají -
neslyšíš?
Myšce byla dlouhá chvíle,
hopsala si rozpustile,
trhla kočkou,
kočka pejskem,
pejsek vnučkou,
vnučka bábou,
bába dědkem -
dědek prázdné ruce měl,
nikoho se nedržel,
udělali bác...
Kopeček se ještě chvěje,
jak se pod ním krtek směje.


OTESÁNEK

Šel tatínek do lesa,
že si kloučka vytesá.
Pařízek si našel v lese,
tesal, řezal: najednou
kořínky se nadzvednou
a pařízek rozběhne se.
Domů s tatínkem si kráčí,
tatínek mu sotva stačí,
maminka se raduje,
chtěla kloučka, už tu je.
Pekáč buchet upekla mu,
na zem ustlal mu slámu.
Radují se, zpívají,
Otesánek jí a jí
a najednou rozhlédne se,
zívne, na mámu se třese.
„Sněd jsem talíř s buchtami
a teď se dám do mámy,
hamy, hamy, ham -
pak sním pekáč s kuřaty
a pustím se do táty,
lidi, to se mám!“
Máma stojí celá bledá,
ale táta - ten se nedá:
„Přines mámě, Otesánku,
vody v malovaném džbánku,
umyje tě, učesá,
půjdem zpátky do lesa.“
Otesánek řízy, řízy,
řeže dříví z mladé břízy,
řízy, řízy, říz -
ty víš dobře, milá pilo,
proč mu tolik vytrávilo
u zelených bříz.
A když už se v lese šeří,
běží s tátou na večeři.
„Mámo, já bych jed!“
„Všechnos prve sněd“
„Udělej mi vdolečky.“
„Až sebereš drobečky.“
Otesánek droby sbírá,
chutnají mu, nevybírá,
než bys deset napočet,
převalí se, usne hned.
Druhý den ho táta budí,
Otesánka rosa studí,
do lesa však musí jít,
musí řezat řízy, řízy,
dříví z kropenaté břízy
a nesmí se zastavit.
A když už se v lese šeří,
běží s tátou na večeři,
neodmlouvá, všechno sní,
dostal chleba, kousek sýra,
potom ještě drobty sbírá,
lehne si a dobře spí,
spí a spí a spí a spí.