Láska jako smlouva

Touha po lásce, partnerství a životě prožitém ve dvou je člověku naprosto přirozená. Každý z nás partnera buď hledá (nebo je minimálně otevřený možnosti jeho nalezení) nebo ho má a vztahu si více nebo méně váží, uvědomuje si, o kolik lépe se nám ve dvou žije. Ale také skoro každý z nás zažil pocit, že to, co máme doma, není tak úplně ono. Takové to malé, tiché „ne“, které provází každou minutu našeho dne a zabraňuje nám vycházet partnerovi vstříc, plánovat budoucnost a být klidní a šťastní.

„Byla jsem vdaná, po patnácti letech jsme se s manželem rozvedli. Měla jsem pak nějaké vztahy, vždy trvaly okolo jednoho roku, ale nikdy to nebylo ono. Časem jsem si začala všímat, že jsem naprosto neochotná slevit ze svých nároků, věci musely být po mém, jinak jsem ze vztahů couvala, měla jsem pocit, že si zasloužím, aby mi vycházeli vstříc, vždyť jsem přece tak ´skvělá´. Doopravdy jsem to tak cítila, až se dnes stydím. Nesnesl jsem jediný pocit zaváhání za partnerovy strany, protože jsme měla pocit, že váhat, jestli se mou být nebo nebýt by neměl být přece problém. Ale pak jsem narazila úplnou náhodou na muže, který mi otevřel oči. Seznámení proběhlo jako z romantického filmu, stejně tak začátek vztahu. Ne všechny okolnosti nám hrály do karet, bylo těžké se rozumově rozhodnout, jestli vztah stojí za to. Jednou ráno jsem se probudila a ve svém srdci jsem cítila, že ano. Bylo to, jako by někdo otočil vypínačem. Prostě ano. Od toho momentu šly věci o dost jinak, než jak jsem byla od svých předchozích partnerů zvyklá. Hádali jsme se, diskutovali, milovali se, byli na sebe naštvaní jak kvůli maličkostem, tak z legitimních důvodů. Ale vždycky, i při sebevětším konfliktu, jsem v pozadí cítila novou jistotu – nic není tak závažné, aby to náš vztah ohrozilo.“

Andrea, 47

Romantické líčení paní Andrey má v sobě jedno velké ponaučení. Vztah máme od toho, aby nám přinášel klid, je to legendární přístav v rozbouřeném moři, stabilní prvek v jinak dynamickém světě.

• Ve vztazích ale fungují dva typy jistot. Ten první je přesvědčení o tom, že vztah stojí za všechny útrapy, které nás mohou na cestě životem potkat. Že je pro nás na prvním místě. Ta druhá jistota není prospěšná, naopak. Je to chvíle, kdy začneme brát vztah jako samozřejmost a ne jako něco, za co bychom měli být vděční. V ten moment ho sami začneme ohrožovat zanedbáváním.

Smlouva na dobu neurčitou

V čem se dobrý vztah podobá uzavírání smlouvy? A nemá to nic společného s manželstvím! Když dojde na obchodní jednání, sejdou se dvě strany, které musí jako první vyřešit, jestli spolupráce ano, nebo spolupráce ne. Jestli si navzájem mají co nabídnout, chtějí dostávat to, co jim druhá strana nabízí, a chtějí dávat, co sami mají. Ať už jde o práci, čas nebo peníze. Jakmile je jasné, že obě strany o spolupráci stojí, začíná vyjednávání o parametrech. Tedy za jakých okolností bude spolupráce fungovat. Během tohoto vyjednávání se už málokdy stane, že jedna ze stran od potenciální smlouvy ustoupí, protože na začátku deklarovali vůli spolupracovat, takže tomu teď spoustu věcí podřídí, i když by je sami nenazvali ideální.

Co to má se vztahem dvou lidí společného? Vlastně všechno, když na to přijde. Pokud udeří blesk a stane se láska, neuvěřitelným způsobem naroste naše ochota ke kompromisu. A i když by někdo mohl říct, že kompromis je stav, kdy není nikdo spokojený, jen oba stejně nešťastní, existuje i dobrý kompromis.

„Našla jsem si partnera, který měl poměrně složitou minulost. Ve hře byly a jsou děti, trošku bláznivá expartnerka, která dělá potíže jak v osobním, tak v pracovním životě, do toho jsme oba trošku horké hlavy, takže o trápení není nouze. Ale tak nějak mi přijde všechno řešitelné. Dříve jsem se hroutila z představ, že něco nebude tak, jak jsem nebo jsme si to naplánovali, dnes vím, že je vlastně všechno do jisté míry jedno, protože se máme. Našla jsem v něm štěstí svého života a cokoliv se děje kolem, musíme zvládnout. Nechci náš vztah ohrozit neochotou se podřídit a partner to má stejně. Nikdy jsem nezažila takovou ochotu vyjít si navzájem vstříc, tolik pochopení.“

Vanda, 33

Začátek dobrého vztahu a uzavírání kontraktu mezi společnostmi mají více společného, než bychom si mysleli. Vždycky si řekneme ano, a teprve pak vyjednáváme o podmínkách. V případě, že si nadiktujeme podmínky jako první, zbytečně omezíme okruh potenciálních uchazečů, zbytečně se ochudíme o nečekanou, nenaplánovanou a přirozenou lásku. V lásce je třeba mít hlavu i srdce otevřené možnostem, o kterých bychom si třeba dopředu nikdy neřekli, že by mohly být to pravé. Jakmile jednou totiž to pravé najdeme, uvidíme, že se všechno ostatní poddá.