Rady pro vztah, které zformuluje až manželství

Prognóza pro manželství „po dětech“ není pro většinu párů moc růžová. Statisticky – po narození dětí klesá spokojenost ve vztahu partnerů. Když do vztahu vstoupí děti, ubude času, energie i prostoru na toleranci, nadsázku a velkorysost, a často žijeme spíše v neustálých drobných půtkách než v neskonalé harmonii. Po čase ale zjistíme, jak na to. Jak vypadají rady pro vztah, které si formulujeme až po letech od doby, kdy jsme řekli „ano“?

Mnoho z nás vstupuje nebo vstoupilo do manželského svazku s trošku idealističtějšími představami, než jaká se posléze ukázala být realita. Každodennost na nás udeří plnou silou, děti naopak převrátí život naruby a nově nastolený řád nemusí splňovat to, co jsme na radnici podepisovali.

„Byla jsem překvapená, když jsem po dlouhé době navštívila kamarádku ze školy – měla dvě děti a manžela, se kterým rozhodně nemluvila tak, jak bych si představovala, že by bylo hezké. Bylo to samé ´udělej, dones, podrž, kam jdeš, kdy se vrátíš, nezapomeň…´ atd. Nikde žádná hezká slůvka, pohlazení, nic. Tak jsem sebrala odvahu a zeptala se jí na to. Hodně unaveně se usmála a řekla, že prostě s tím kvantem práce, starostí, povinností a s dětmi jí už prostě nezbývá energie na nějakou promyšlenou konverzaci. Potřebuje, aby manžel fungoval.“

Lada, 29

To, co se nesezdaným a bezdětným párům jevím jako něco, co „nikdy nedopustíme“, je pro mnoho zkušenějších naprosto přirozenou realitou. Čeho se drží ti, kteří jsou ve svých manželstvích spokojení?

Je třeba se vzdát potřeby mít pořád pravdu. Buď budete mít pravdu, nebo vztah. To samozřejmě neplatí stoprocentně, ale svým způsobem ano. Soužití dvou partnerů není souboj o to, kdo má častěji pravdu, v čem a proč. Pokud se váš manžel rozčílil naprosto neadekvátně na potomka, je mu to líto a uvědomuje si to pravděpodobně i bez toho, že mu to připomenete. A třeba s poznámkou, že se chová jako vlastní otec. Prostě ne, můžete si to pomyslet, ale není třeba to říkat. Raději než bychom se snažili druhého upozorňovat na „špatný“ úhel pohledu, měli bychom ho fixovat a snažit se ho napravit. A toho málokdy docílíme pouhým konstatováním (v horším případě doprovázeném drobným rýpnutím). Mnohem víc služby nám prokáže porozumění a komunikace. A někdy i přijetí rozdílného pohledu na věc jako nezměnitelné reality.

Na dítě je třeba dvou. Pro všechny páry, které dítě plánují, je pořídit si malý uzlíček radosti velké životní rozhodnutí. Jenom je třeba se vyvarovat situace, kdy jeden z partnerů dítě chce hodně, druhý ale není připravený. Pokud se v takové situaci přece jen pro dítě rozhodnou, je pravděpodobné, že partneři budou ve svém vztahu „po dítěti“ trpět. Pro tak velké rozhodnutí je třeba bezvýhradný, jednoduchý a upřímný souhlas obou. Pokud zažíváte vy nebo partner ohledně dítěte smíšené pocity, rozhodně je lepší počkat.

Naučit se hádat se fér. Vztah, manželství a manželství s dětmi vlastně bez hádek pravděpodobně ani neexistují. Ale je dobré vědět, že hádka je vlastně převážení emocí nad konstruktivitou – ale oba její účastníci sledují stejný záměr, vyřešit problém. Je třeba naučit se komunikovat a sdílet své názory a potřeby stylem, kterému partner rozumí, a díky němuž dosáhnete cíle porozumění. Teprve pak může být hádka k něčemu dobrá, ne jen k vyventilování vlastních negativních emocí.

Vzájemně znát své slabiny. A nezneužívat jich. Všímáte si, že partner více pije, když je ve stresu? Nepoukazujte na to, ale snažte se ho od stresu rozptýlit. Víte, že má partner problémy se svými rodiči, cítí vůči nim křivdu? Nepoužívejte v hádkách podpásovky typu Chováš se jako... Vědět navzájem o svých slabinách je důležité proto, abychom si mohli pomáhat, ne proto, abychom věděli, kam a jak zaútočit.

Rozdělit si práci. Je hloupé do věci tak romantické, jako je vztah, míchat něco tak přízemního, jako je úklid? Rozhodně ne! Naopak, domluvit se na věcech, které kdo, kdy a jak dělá, může přinést do vztahu úplně nový klid. A s narozením dítěte to platí dvojnásob. Úklid, prádlo, pleny, nákupy, prach… znát svou divizi znamená umět pomoct druhému.

Klást potřeby vztahu nad potřeby sebe jako jedince. Protože jsme si sice zachovali autonomii, ale zároveň jsme vytvořili něco, co může fungovat pouze za předpokladu, že nebude dvakrát „já“, ale jednou „my“. Všechna naše rozhodnutí, volby a chování už by měla probíhat s ohledem na to, že existují další lidé, kteří jsou součástí rozhodovacího procesu, byť ne vždycky přímo.

Nabízet především úlevu. Pro „toho druhého“ jsme tady především proto, abychom mu poskytovali úlevu, útěchu, klid a radost. Pokud se partner cítí nepochopený, zraňovaný nebo nedoceněný ve všech ostatních oblastech života, měli bychom být my těmi, za kým si přijde pro dávku dobrého pocitu. Úleva od starostí všedních dní, to je to, co člověk doma chce, potřebuje a vyhledává. Nicméně stejně, jako toto nabízíme, musíme i dostávat.

Umět se omluvit. A to velmi konkrétně. Obyčejné „promiň“ je taková pokoutná a vlastně i lehce sobecká propustka z vězení špatného pocitu. Srovnejte si dvě věty: Nezlob se na mě, promiň. / V momentě, kdy jsem na tebe zvýšil hlas kvůli (doplňte sami) jsem si všimnul, jak tě to rozhodilo. Byla to hloupost a neměl jsem tolik křičet, dneska mám trochu pocuchané nervy. Nezlob se na mě, promiň. Konkretizovat to, za co se vlastně omlouváme, je důkazem, že nám na druhém záleží, že ho neodbýváme univerzální omluvou, aniž bychom se zamysleli nad tím, jestli je třeba (a za co) se omluvit. Stejně tak předejdeme tomu, že se omlouváme preventivně, raději, než abychom vkládali energii do reálného přemýšlení nad situací.

Nikdy nevyhrožovat rozvodem. Slovo „rozvod“ a skutečnost, která se za ním skrývá, je natolik definitivní, že bychom se ho měli spíš děsit než nadužívat. Nikdy bychom neměli vyhrožovat odchodem ze vztahu, ve kterém ve skutečnosti chceme být. I v momentě, kdy se doopravdy cítíme, že dál už to nepůjde, je dobré si vzít několik dní na rozmyšlenou. Věty, slova a skutečnosti použité v afektu mohou mít na drahou polovičku jiný efekt, než jaká čekáme. Pokud větou Chci odejít myslíme Uvědom si, že mě nechceš ztratit, riskujeme obrovské nedorozumění s fatálními následky. Pokud je něco špatně, je třeba říct to, ale zároveň druhého ujistit, že všechno úsilí je třeba vyvinout, abyste zůstali spolu.

Uvědomit si, proč jsme se brali, a neustále si to připomínat. Protože je strašně jednoduché na to zapomínat a raději vidět to, co se nám momentálně „hodí do krámu“. Ale v každém vztahu je důležité především to, co je dobré. Stavět se musí na tom, co nás spojuje, ne na tom, co nás rozděluje.

Znáte to, když vám rodiče něco říkali, ale vy jste jim nevěřili a za pravdu dali až za drahně let později? Na všechno si člověk musí přijít sám, včetně toho, jak na šťastné a spokojené manželství. Na to, že budeme muset svou individualitu trošku krotit, mnohé obětovat a ještě více toho změnit, na to se nedá připravit – byť to od starších, zkušenějších nebo poučenějších slýcháme dnes a denně.