Pět signálů, že je třeba ze vztahu odejít

Ne každý vztah je předurčen k tomu vydržet navěky. Naopak... bohužel, drtivá většina vztahů, které začnou, jednou i skončí. Ale většinou do nich nikdy s takovým záměrem nevstupujeme. Většina z nás si bohužel myslí, že když ukončí vztah, přiznávají tím jakési vlastní selhání, že neměli dostatečnou vůli, trpělivost, nedali tomu všechno, co měli. Co když je to ale naopak? Někdy je odejít ze vztahu velké vítězství. Ne nad partnerem, ale pro nás samotné.

Rozejít se neznamená, že nám druhá osoba ubližovala nebo nás nějak trápila. Často to znamená „jen“ to, že prostě nejsme natolik kompatibilní, abychom byli šťastní. Tato nekompatibilita se může po čase projevit, protože byla vždycky tam, jenom skrytá například pod neuvěřitelnými nánosy vášně, nebo může časem vzniknout. Ne všechny interakce ve vztahu jsou prospěšné tomu, aby vztah pokračoval. Časem doopravdy může mezi partnery narůst doslova odpor.

Ale nemusíme být v soudech tak krutí. Pokud si už pohráváte s myšlenkou, že ze vztahu odejdete, zkuste se zaměřit na to, jestli náhodou nepozorujete následující předzvěsti konce. Pokud ano, je jen na vás, jak dlouho se ještě budete trápit.

Musíte partnera neustále omlouvat. Před okolím, před rodinou, před kolegy, ale hlavně – sami před sebou. Třeba si má hledat práci a nedělá to, protože „potřebuje si dobře rozmyslet, kterým směrem se kariérně vydat“. A vy jste si museli vzít brigádu navíc. Ale nemusí jít zdaleka jenom o případy tohoto typu. Můžete často používat věty, jako – on to tak nemyslel, promiň, ona je vždycky taková, když má hlad. A podobně. Pokud se cítíte špatně kvůli partnerově bezohlednosti, není to dobré znamení.

Cítíte se sami. I v jejich společnosti. Vztah je tady od toho, aby vám díky němu a v něm bylo na světě lépe. Jak se říká – poloviční starosti, dvojnásobek radosti. A i když víme, že svět není na růžovém obláčku, pozitiva by měla převažovat. Měli byste cítit teplo, bezpečí a svobodu být sami sebou. Mluvíme o případech, kdy pociťujeme ve vztahu samotu, emocionální odpojení (a co to je? To se dozvíte tady.), kdy kvůli neustálému rýpání nebo snižování našich potřeb raději mlčíme a děláme společnost sami sobě.

Vztah je prostě nezdravý. Těžko se to popisuje, ale snadno to cítíte. Pokud ve vás váš vztah vzbuzuje víc než cokoliv jiného obavy, rozhodně to není dobré znamení. Obavy to mohou být různého typu. Třeba už jen z toho, že se bojíte, že o vztah přijdete – vy i váš partner byste měli společně tvořit prostor, kde taková věc sice z pragmatického hlediska vyloučená není, zároveň to ale není konstantní hrozba. Pokud se cítíte, že váš vztah má pořád „kritické období“ a vlastně si ani nevzpomínáte, kdy to bylo jinak, asi je velmi naivní doufat, že „se to“ spraví. Pokud vidíte cesty jak, tak po nich jděte, ale nemůžete být vy tím jediný, kdo se on vylepšení snaží.

Pokud předstíráte. Cokoliv. Pokud ve vztahu nejste nebo máte pocit, že nemůžete být sami sebou, znamená to, že si nikdy nikde neoddychnete? Že se nebudete cítit sami sebou jindy, než když jste sami? Je celkem jedno, jaké jsou důvody, proč máte pocit, že musíte před partnerem něco tajit nebo pozměňovat, rozhodně ale asi ani jeden z nich není dobrý. Ve vztahu byste měli mít od přetvářky doopravdy pokoj.

Partner se nesnaží na věcech pracovat. Tady jsme trošku na tenkém ledě. Protože kdo říká, že my se snažíme, že se snažíme správně nebo se snažíme pracovat na věcech, které považujeme za problém oba? Problém je, že i když něco vadí je nám a partnerovi ne, není jen naše zodpovědnost pracovat na vylepšení. Partner by měl chtít, abychom se cítili ve vztahu dobře, stejně tak jako bychom my měli chtít to samé pro něj. Pokud máme snahu komunikovat, vylepšovat a budovat, která ovšem naráží pouze na ignoraci, zesměšňování, přezíravost nebo apatii, asi není náš materiál příliš tvárný. A my budeme muset pochopit, že věci budou, tak jak jsou, i kdybychom se na hlavu stavěli. A tady je otázka – opravdu to tak chceme, dokud nás smrt nerozdělí?