Než ukončíte vztah, položte si tyto otázky

Skoro všichni už jsme se někdy do takové situace dostali. Prostě váháme, jestli vztah, který máme, má cenu, nebo už to prostě dál nejde. Můžeme mít všechny možné důvody pro i proti, ale nakonec se stejně budeme muset zeptat sami sebe. Ale otázky nemusíme omezovat na ano; pokračovat, nebo ne; odejít. Máme pro vás deset otázek, které nám pomůžou se rozhodnout. Co nejlépe.

Jsem v tomto vztahu opravdu to nejlepší, co ze mě kdy může být? Vztah by pro nás měl být jak motivací k tomu, aby na povrch vzešlo to nejlepší z nás, tak bezpečným prostorem, abychom si to mohli dopřát. Cítíme podporu, povzbuzení, oporu a jistotu, že se můžeme pouštět i do většího rizika? Nebo j e pro nás vztah jen další stresový faktor? Pokud se navzájem nestaráme o vlastní potřeby, nenaplňujeme je, mnohdy jejich naplnění dokonce bráníme, pokud nám vztah stojí v cestě stavu, kdy se máme rádi, asi to to pravé nebude.

Jak se povětšinou cítíme? Slovo povětšinou je extrémně důležité. Protože každý vztah má své nahoře a dole, světlé a temné chvíle, radostné i těžké momenty. Asi bychom ani neměli očekávat, že budeme pořád jenom na vrcholu štěstí. Ale mraky by nikdy neměly kompletně a napořád zakrýt slunce. Jsme většinu času šťastní? Nebo naopak trávíme většinu času naštvaní smutní a o trávení? A jak vlastně tu většinu života chceme trávit?

Musím vztahu obětovat víc, než je zdrávo? Kompromisy a dohody jsou správné. Ale pokud se cítíme tak, že vztahu musíme obětovat tolik, že si připadáme až zneužívaně nebo zanedbaně, asi to nebude ono. Každý máme tu hranici jinou, ale pokud se vzdáváme něčeho, díky čemu jsme sami sebou, práce, rodiny, přátel, životního stylu... Šťastní asi nebudeme.

Sdílíme nadšení a plány do budoucna? Ano, na začátku se k sobě nastěhujeme, naplánujeme rodinu, svatbu, další bydlení... A máme o tom všem stejnou představu? A až toho všeho dosáhneme, co dál? Cestovat? Kam? Zůstávat doma? A dělat co? Společné plány do budoucna, ke kterým sdílíme vášeň a odhodlání, jsou velmi podstatné.

Hádáme se víc, než se smějeme? Podobně, jako štěstí a smutek, i křik a smích mají své místo ve vztahu. Ale rozhodně se potřebujeme společně smát víc, než se potřebujeme spolu hádat. Dokonce ani poměr padesát na padesát tady nefunguje. Svou společnost bychom si navzájem měli užívat víc, než nás otravuje.

Děláme si na sebe čas? Ano, všichni máme povinnosti. Ano, všichni máme rodinu, koníčky a přátele, kterým se chceme věnovat; a ne nutně spolu. Ale taky bychom si neměli vymýšlet aktivity a povinnosti jenom proto, abychom netrávili s partnerem moc času. Lépe řečeno, abychom s ním ten čas trávit nemuseli. Pokud si raději zajdeme na kafe s otravnou kolegyní a chodíme na pozdější lekce jógy jenom proto, abychom nebyli doma, mluví to samo za sebe.

Doopravdy svůj protějšek milujeme? Těžká otázka. Říká se, že když je to láska, člověk to prostě ví. Realita je často ale o hodně složitější. Milujeme doopravdy toho člověka, co je vedle nás, nebo potenciál toho, jaký by být mohl? A pokud přijdeme na to, že nemilujeme, bude to bolet, ale musíme to říct.

Budeme v budoucnosti litovat, že jsme tento vztah neukončili dříve? Toto je zásadní otázka, respektive představa. Pokud je nám tak nějak podvědomě jasné, že lepší to asi nebude, často zůstáváme ve vztahu proto, že je to prostě pohodlnější. Ale zkuste si představit třeba dalších pět let. Nebudete jich pak litovat?

Jak by můj život vypadal bez něj/ní? Otázka za milion. Kdybychom věděli. Ale zkuste se zahloubat jenom nad tou představou. Líbí se vám? Líbí se vám potenciál toho, že byste nebyli připoutáni k tomuto konkrétnímu člověku, ale třena k někomu jinému a nepřipoutaní? Anebo dokonce třeba vás láká představa nikoho nemít? A to víc než mít toho, kdo je právě vedle vás? Měli byste se lépe, věnovali byste svůj čas a další zdroje něčemu, co vás dělá šťastnými? A tady může být odpověď.