Když se ubližuje slovy

Ne každé týrání má podobu facek a modřin. Bohužel, asi už jsme si během života vyzkoušeli, že slova mohou ublížit mnohem více, a že bychom si stokrát raději nechali dát facku, než si vyslechli to, co způsobilo šrámy na duši klidně i na celý život. Jací jsou tyrani, kteří ubližují slovy? A jak vypadá vztah, kde sice nikdo nikoho nebije, ale i tak způsobuje hluboké rány?

Agresoři a oběti. Tyto pojmy mají mnoho různých významů. Ti, kdo zneužívají a týrají verbálně, jsou majetničtí, sebestřední, podezřívaví, žárliví, závidějící, necitliví, iracionální, absolutně ne velkorysí, netrpěliví a s minimem empatie a pochopení. Zní vám to povědomě? Možná se ve vašem vztahu objevují tyto věci.

Partner na vás často křičí. Křik je asi ta nejobyčejnější podoba verbální agresivity. Každý máme trošku jinou toleranci ke zvyšování hlasu a používání vulgárních slov, pokud je ale naše komunikace s partnerem jich plná, není zdravá.

Často vás kritizuje. Konstruktivní kritika, ideálně ta vyžádaná, je naprosto v pořádku, dokonce většinou prospěšná (pokud s ní sami umíme pracovat). Když na nás ale partner nevidí nic dobrého, nebo nám alespoň říká jenom to špatné, znamená to, že systematicky pracuje na snížení našeho sebevědomí. Pokud je vždycky všechno vaše vina, není to v pořádku.

Ponižuje vás. Zesměšňuje a dobírá si vaše hodnoty, schopnosti, osobnost nebo dovednosti. A většinou to, že vám slovy ubližuje, maskuje za humor nebo sarkasmus. A k tomu ještě my přeháníme a dramatizujeme něco, z čeho on si „jen dělal legraci“.

Uráží vás. Existují i sofistikovanější formy urážek, než jsou nadávky. Zneužívající partneři umí sem tam prohodit poznámku, o které klidně pak celý den přemýšlíme, jak to vlastně myslel. Třeba věta „je hezké vidět, že se sebou něco děláš“. Je to kompliment? Nebo kritika? Babo, raď. I když správnou odpověď asi tak nějak tušíme.

Žárlí. A hodně. A vůbec se nemusí jednat o příslušníky stejného pohlaví nebo jiné potenciální partnery. Prostě žárlí na cokoliv, čemu věnujete čas nebo pozornost. Na práci, na rodinu. Snaží se vás izolovat a vydává to za projev lásky. A najednou nemáte dovoleno odejít z domu bez jejich doprovodu.

Nutí nás dělat věci, které nechceme. Jak se to dělá a projevuje v komunikaci? Například tak, že v nás partner neustále probouzí pocit, že mu něco dlužíme – za to, že s ním vlastně máme vztah. A tak se najednou ocitáme v situacích, do kterých bychom ani neměli šanci se dostat, kdybychom postavili na první místo našeho zájmu sami sebe. Protože náš partner to evidentně dělá. A často se mu daří vztah namodelovat tak, aby maximálně vyhovoval jeho potřebám.

Snaží se mentorovat. Tak nějak nám umí vždycky vysvětlit, že způsob, jakým vnímáme realitu, je špatně, zatímco ten jejich je ten správný. A tak začneme zpochybňovat své reakce, své chování, dokonce své pocity a cítíme se provinile za věci, které se vlastně ani nedějí. Poučování a blahosklonnost z jejich strany nás staví do podřízené pozice. A to se jim líbí.

Monitorují naše příchody a odchody, telefony, zprávy, komunikaci, emaily... Zasahovat do práva člověka na soukromí je naprosto klíčové. Ano, možná sdílíme telefony a informace, ale když, tak jedině dobrovolně, nikdy nuceně. Není to ničí právo, pouze námi udělené privilegium.

Vyhrožují. Ultimáta, výhružky, zastrašování. Když neuděláme to a to, nemá důvod s námi zůstávat. Řekne našim přátelům, jak nezodpovědná osoba jsme. A tak dále... už jste to někdy slyšeli? Tak si zkuste co nejrychleji zařídit to, aby se to už neopakovalo. Protože takový vztah vás zničí.