Pravidla spokojeného života

Těžkými obdobími procházíme častěji, než by se nám líbilo. Zdají se nám nekonečná, bezvýchodná a ubíjející. Pak se věci ale změní a nám je zase dobře. Život, i ten emocionální a psychický, prostě má svůj koloběh. A čím jsme starší, tím častěji přicházíme na pravdy a pravidla, kterými bychom se nejen měli řídit, ale bez kterých se náš život prostě neobejde. Jaké pravdy to jsou? Co jsou neoddiskutovatelná pravidla spokojeného života?

V každém životním období máme svou představu o tom, co je „to nejhorší, co se nám může stát“. Bohužel nám život začíná s postupujícím věkem ukazovat, že maturita to nebyla. Ale postupně nám taky odhaluje moudra, která jsou univerzální, a když se jich budeme držet, budeme mnohem, mnohem šťastnější.

Smířit se s minulostí. Anebo co bylo, bylo. Žádná míra provinilosti, špatných vzpomínek nebo výčitek svědomí neodestane to, co jsme v minulosti udělali, co někdo udělal nám, nebo do jaké situace jsme se dostali. Co se minulosti týče, přijde čas, kdy je třeba přestat jitřit rány, nechat se je zahojit, nezapomenout, poučit se, radovat se z úspěchů a poučit z toho, co bychom dnes udělali jinak. Nemůžeme na sebe (ani na ostatní) být rozzlobení za něco, co jsme nevěděli, dokud jsme se to nedozvěděli.

Co si o nás myslí ostatní není naše věc. Je to těžké. Jsme zvyklí žít v područí hodnocení ostatních. Od pochval a trestů rodičů, přes známky ve škole, až možná dokonce i po ohodnocení v práci. Zatímco je ale náš pracovní nebo akademický výkon celkem jednoduše měřitelný, naše osobnost, touhy, cíle, vlastnosti a povaha naopak vůbec. Nikdo nemá měřítko na to, co je dobře a co špatně. Pokud se budeme chovat tak, aby si o nás nikdo (nedej bože) nemyslel nic špatného, budeme se vždy podřizovat cizím hodnotám, cizím pravidlům a cizímu světonázoru. Ale co ten náš...?

Čas vyléčí (skoro) vše. Čas obrušuje hrany, mírní bolest, zklidňuje mysl. A spousta věcí v našem životě se nevyřeší jinak než právě časem. Proto tedy pomalu přestáváme spěchat, tlačit na pilu, spěchat na výsledek. A když něco bolí, zjistili jsme, že tomu ten čas na zahojení prostě dát musíme. A tak je to v pořádku.

Neporovnávejme se s ostatními. A ani je nehodnoťme. Po svém okolí bychom také chtěli, aby nám co nejvíc rozumělo, aby nás chápalo. A to samé bychom měli nabízet i my. Životní rozhodnutí, cesty, kterými se vydávají lidé v našem okolí, jejich volby a jejich přání nejsou nic, co bychom si uměli vůbec představit. Nepřísluší nám to ani hodnotit, soudit, natož odsuzovat. Když se vzdáme hodnocení ostatních, bude nám lehko.

Nepřemýšlet zbytečně moc. Stejně to děláme. Měli bychom se naučit, že je v pořádku neznat odpovědi na všechno. Kolikrát se nám už stalo, že jsme vymysleli tisíc řešení problému, tisíc scénářů, ale realita nás stejně překvapila svým vlastním, naprosto nečekaným. Je v pořádku nechat věci plynout. Je v pořádku nesnažit se vymyslet dopředu všechno. Je v pořádku nebýt připraveni. Je v pořádku nechat se překvapit.

Nikdo nemá v rukou naše štěstí. Jenom my sami. I když se nám to nezdá – skutečnosti, ve kterých žijeme, nám často dávají pocit, že nejsme u kormidla, že se jen necháváme unášet proudem a nemáme jinou možnost. To ale není pravda. Spousta věcí je těžkých, minimum nemožných. A pokud se rozhodneme, nikdo a nic nás nezastaví.

Usmívat se. Na našich bedrech neleží tíha celého světa. I když si to myslíme, i když se tak cítíme. Úsměv nic nestojí a zlepší den nám i ostatním. Pokud se cítíme zle, není to vina všech ostatních a nemusíme na ně zlobu přenášet. A navíc, když se budeme usmívat, byť třeba ne zrovna spontánně, začneme se cítit lépe. O trošku, ale i to se počítá.