Jak poznáme, že ztrácíme čas?

„Plýtvat životem“ jsou možná příliš silná slova. Ale když se nad tím zamyslím, říkat si „zítra, někdy, možná příště“, není nic jiného. Možná jsme spokojení, možná jsme šťastní. Ale možná si pro sebe umíme představit lepší život. Když se podíváme s větším odstupem na to, jak náš život vypadá, možná si uvědomíme, že je načase se zvednout a něco dělat. A my pro vás máme několik znamení, že ten čas přišel. Nebo... že už je tady dost dlouho.

Trávíme čas věcmi, které bychom neměli dělat. Videohry. Sociální sítě. Mobil. Počítač. Moc jídla, moc alkoholu. A seznam pokračuje. Upřímně, čím trávíme většinu svého času? A prospívá to nějak našemu životu, posouvá ho to? Otevírá nám to dveře do budoucnosti nebo jen zabíjíme čas, než jdeme spát? Nebylo by vhodné to trošku přehodnotit?

Nekrmíme svou duši. Nebo mysl. Neučíme se nové věci, nic nevytváříme, neobohacujeme se, nepřemýšlíme nad ničím novým. Možná si myslíme, že v takovém případě stagnujeme, pravdou ale je, že spíš degenerujeme. Protože odvykáme mysl tomu, aby pracovala.

Přistihneme sami sebe, když si stěžujeme. Často. Na práci, na partnera, na šéfa, na plat, na sousedy, na rodinu... V takovém případě neděláme nic jiného, než že v sobě hromadíme negativní energii, a ještě se v ní utvrzujeme tím, že hledáme souhlas u ostatních (když si jim stýskáme). A negativita věci nevylepšuje, ani je nijak extrémně nemění. Jsme kvůli ní zaseknutí na místě. Takže pokud si stěžujeme a neděláme nic s tím, proč.

Necítíme inspiraci. Nebo vášeň pro něco, pro cokoliv. Pro koníček, práci, pro člověka. V takovém případě musíme znovuobjevit to, co milujeme, co nás baví, čím se cítíme naplnění.

Nemluvíme pozitivně sami se sebou. Slavný citát Henryho Forda nám říká: „Ať už si myslíte, že něco dokážete, nebo si myslíte, že to nedokážete, v obou případech máte pravdu.“ Říkáme si, že nejsme dost mazaní a chytří na to, abychom si založili vlastní podnikání? Máme pravdu. Říkáme si, že nemáme dost energie na to, abychom změnili svůj život? Taky máme pravdu. Cokoliv říkáme sami sobě, stane se realitou – sami sobě realitu nepopisujeme. Jenom naši představu, jak by to mohlo vypadat. A nevíme, dokud to nezkusíme.

Trávíme moc času s lidmi, kteří nijak nepřispívají našemu osobnímu růstu. Jinými slovy, kteří nás nijak neobohacují. Říká se, že jsme kompilátem pěti lidí, se kterými se nejvíc stýkáme. Když si těchto pět lidí představíme, líbí se nám, co by vzniklo jejich zkřížením? Nevkládáme pak třeba zbytečně moc energie do času s lidmi, kteří si od nás jen berou a nic nedávají nazpět?

Nemáme plány do budoucna. Vždycky je dobré žít okamžikem, vnímat tady a teď. Musíme ale vědět, kam jdeme (nebo alespoň kam bychom jít chtěli). A „tady a teď“ znamená užívat si cestu za svým cílem.

Utrácíme peníze za věci, na kterých nám nezáleží. Utrácení peněz je častá náhražka za obyčejné naplnění, štěstí. Je velký rozdíl v tom něco „potřebovat“ a něco „chtít“. Společnost nás tlačí do kupování věcí, o kterých vlastně ani nevíme, jestli je potřebujeme. Ani jestli je chceme. Vezmeme si hypotéku, i když si nejsme jistí, jestli na ni máme. Koupíme si drahý telefon, i když to znamená, že si budeme muset půjčit na dovolenou... pokud pojedeme. Nebo si nakoupíme boty a kabelky, i když je nepotřebujeme. Proč?

Nemáme dostatek spánku. Všichni víme, že spánek je nezbytný pro to, aby naše tělo dobře fungovalo. A přesto... chodíme spát pozdě a nemáme pro to žádný dobrý důvod. Jsme nevyspalí a nahrazujeme si energii kávou. Bez dobrého spánku není dobrý život.

Nestaráme se o své tělo. Jiné nemáme a nikdy mít nebudeme. Jakékoliv škody, které na něm pácháme, si vyberou svou daň později. Jíme špatné jídlo. Nehýbeme se. Naše tělo chátrá a nám to nevadí. Ale stav našeho těla ovlivňuje stav naší mysli a naopak. I malá změna může vést k neuvěřitelnému pokroku.

• Žijeme život, který se nám nelíbí. Je hodně definic štěstí. Jediné, na čem záleží, je, jestli náš život naplňuje naši představu o štěstí. Jestli jsme ji náhodou nenapasovali na to, co žijeme. A pokud ano, zkusme zvážit, jestli nám něco stojí v cestě. Většinou jsme to totiž jen my sami.