Můj čas tedy řídí popeláři. A taky soused, který je důchodcem a s pravidelnou přesností vyváží ve středu každý lichý týden měsíce popelnice před dům. A tak jsem se naučila vnímat rachtání jím vyvážených plastových nádob. Dohady, jestli je sudá nebo lichá středa a zda je vůbec středa, kdy vývozu odpadů je třeba, jsou už dávno za námi. Řídím se spolehlivě – zvukem. Důchodci bývají neochvějně přesní.
Známá poučka zní: Žena musí muži zadat přesné instrukce, co od něj chce. Koule sice má, ale ani jedna není křišťálová.Snažím se tohoto moudra držet, jak to jen jde. Manžel je ovšem flegmatik a nihilista. A navíc jako bonus – sova. Velmi rád chodí pozdě spát, a pak dlouho a spokojeně vyspává. Takže v tomto čase si žena může strčit známou poučku někam. Třeba do popelnice.
Nutno podotknout, že popeláři jsou k mojí škodě výhradně muži. A jako takoví se řídí pokyny pro svoz komunálního, tedy, jak říkáme ‚směšného‘ odpadu. Dnes se stal i samotný svoz směšným. Tedy, jak pro koho...
Tuto středu jsem poprvé v životě zatoužila po popelkách. Měla bych oslovit personalisty, aby nás ženy v této profesi angažovali. A tuto středu jsem pochopila, že popeláři zákeřně změnili taktiku. V naší vsi vždy totiž svoz odpadu probíhal z horní části obce, tedy bodu A do dolní části bodu B, kde pobýváme. Bylo běžnou praxí, že se k nám vždy hlučně dokodrcali někdy k polednímu.
Známý zvuk hrkání sousedem vytahovaných popelnic ze zahrady na chodník mě probral chvíli před sedmou, kdy měl můj drahý zdaleka ještě půlnoc. Vzápětí než jsem si stačila uvědomit, co je za den, ozvalo se i hlasité lomození popelářské kukačky.
V panice, že musím zajistit za každou cenu vývoz přeplněné nádoby na odpad, jsem přímo vyletěla z postele a ve skříni z ramínka servala první svršek, který mi přišel pod ruku. Byl to stříbrný zavinovací acetátový župánek, který mi zakoupil drahý před deseti kily. Stačila jsem si ho rychle přepásat, ale zajišťovací tkaničku, která by zabránila jeho rozvinování, nikoli.
Zatímco jsem se jako klidná Šárka snažila zaplout do trepek a všechno se ve mně vzpouzelo, abych se na celou popelnici vykašlala, divoká Šárka ve mně řvala: „Musíš! To dáš! Běž!“
A pak následovala disciplina, o jejíž existenci jsem dosud neměla potuchy. Přespolní běh s popelnicí. Možná i něco takového existuje. K mojí smůle byli hoši neskutečně rychlí a už vyváželi tři domy za tím naším. Musím uznat, že můj běh s hrkající černou mrchou za zády, kterou jsem za sebou potupně s příslovečným lomozem vláčela, vzbudil u nich velké překvapení.
„Vyrážela jsem ze sebe něco jako: „Vy-ve-ze-te mi ji?“
Úplně zapomněli, že jsou tady od svozu odpadu, a ve chvíli, kdy jsem se druhou rukou snažila rozcuchaná a ještě neumytá držet své poprsí v dekoltu župánku, popadali na zem ze stupaček Kuka vozu.
Do hluku jeho rotujícího bubnu jsem zařvala: „Nějak brzy, já jsem zaspala!“
Jeden z nich naštěstí pochopil situaci a slitoval se. Celý nesvůj mi šel naproti a hlesl: „Máme toho hodně, pani.“ A klopil zrak k asfaltu silnice.
Cudný popelář se hned tak nepotká. A šílená ženská polonahá brzy ráno na ulici taky ne. Hmm.
Situace se naštěstí odehrála poměrně bleskově. Když se jejich vůz rozjel spolykat nenasytně další obsah popelnic v ulici, potupně jsem se odšourala v županu, který se mi konečně podařilo pořádně zavinout, k domovu. Tu proradnou bestii jsem dovláčela na zahradu a s chutí jsem do ní kopla, až jí poskočilo víko.
Zahanbeně jsem zalezla do postele vedle spokojeně funícího tvora zvaného manžel a pokusila se tu hanbu zaspat. Nepodařilo se.
Kolem deváté jsme oba vstali a začali vytvářet pracovní hodnoty. Během dopoledne mi zavolala kamarádka, kterou jsem hodlala šokovat svými erotickými hrátkami s popeláři.
Nedala se zarazit, a než jsem to stihla, spustila: „Holka, ani mi nemluv, jsme s přítelem na dovolené v hotelu,“ ozvalo se z mobilu.
„Mě nepřekonáš. Včera jsem si o poškozené lehátko u bazénu, ze kterého trčela velká tříska, roztrhla, při pokusu z něj vstát, celou dlaň. On nesnáší cizí krev, tak před hotelem kolaboval a volal o pomoc, protože jsem šíleně krvácela. Personál mě ošetřil, a když se mi udělalo líp, šla jsem se umýt do koupelny. On ještě ležel s podloženýma nohama na pohovce. Zapomněla jsem, že jsem otevřela skříňku, a když jsem se zvedala od umyvadla, praštila jsem se hlavou o roh jejích dvířek tak silně, že jsem si jimi rozbila hlavu a málem ji vysadila. „Nene, fakt?“ začala jsem se smát a ona se přidala. „Stačí ti to? A k večeru jsem po cestě na večeři šlápla na včelu a ta mě pochopitelně bodla do nohy. Jsem alergická, takže opět nastal maraton, kde sehnat nějaký lék na alergii. Měla jsem s sebou všechny, jen ne ten pravý.“
Přestože jsme obě brečely smíchy a pochopily, že sdělený průšvih je poloviční, pocitu trapnosti jsem se nějak nedokázala zbavit.
Když se v mojí pracovně později objevil manžel, kterého přilákal můj šílený smích, svou ranní ,Župan story‘ jsem mu převyprávěla. „Bože můj, proč ses na tu pitomou popelnici nevykašlala?“ zeptal se, než vybuchl smíchy, a já měla na krajíčku.
„No, čtrnáct dní by tady hnily odpadky. A znáš moji urputnost,“ řekla jsem mu důvod svých pohnutek a rozhodila bezmocně rukama.
„Nebreč, prosím tě,“ vzal mi tváře do dlaní a dal mi pusu jak hrom.
„Tak se holt kluci po ránu podívali,“ a začal se nezřízeně chechtat.
Pochopila jsem, že nemá smysl ho zabít, protože se ráno neprobral, aby zachránil situaci. Možná ho jen stačilo kopnout do kotníku, že tak štědře přeje svému plemenu. Naštěstí včas prchl.
Ovšem, s kamarády to bude ještě peklo. Ti mi od té chvíle totiž začali říkat „honička popelářů.“ A tuhle ráno jsem našla zvukovou zprávu na záznamníku, kde jeden z nich volá hlasem kamelota:
„Véééčerník Prahááá! Znááámá spisovatelka vyděsila popeláááře! Náááháněla je nahá v županuuu! Ani se u toho neučesalááá!“
