Kočka nebo pes?

Kočka nebo pes?

Kolikrát už jsem vedla tuhle debatu s některým ze svých kamarádů? Každý máme svého favorita a každý ,,víme", že ten náš favorit je lepší.

Podle průzkumů roste,rok od roku, počet psů v domáctnostech. Alespoň v těch českých.

Ale roste i počet lidí, kteří volí raději kočku.

Údajně je to dáno tím, že jsou kočky, na svém majiteli, méně závislé, takže si je mohou ,,dovolit" i velmi pracovně vytížení lidé.

Nevím jak vaše kočky, ale moji kocouři jsou závisláci nejvyššího kalibru a každé mé opoždění trestají, minimálně, vodopádem nelichotivých poznámek na mou adresu. Někdy dokonce i hůř.

Ale vraťme se k původní otázce - kočka nebo pes?

Já žila dlouhá léta v přesvědčení, že mým favoritem je jednoznačně pes.

Ne, že bych kočky neměla ráda, ale pes mi byl jaksi bližší. 

Obzvlášť v období dospívání, kdy se mýmy nerozlučnými kamarádkami staly dvě fenky Německého ovčáka.

Byly to moje důvěrnice, kámošky, vždycky poznaly, kdy mi není dobře,....a v neposlední řadě se jich dalo využít k nenadálému zmizení z domova.

Vždycky se totiž nechaly přesvědčit, že se jim chce strašně čúrat :-)

Nebylo proto divu, že když jsem odešla od rodičů, kde obě ,,holky" zůstaly, bylo mi bez pejska smutno.

Můj přítel nechtěl o psovi ani slyšet. Měl spoustu, celkem rozumných, argumentů, ale mě pes prostě chyběl.

A tak jsem několik  let ,,zmetala", jak zimnice čtvrtodenní, až ustoupil a začali jsme plánovat, jaký pejsek by to měl být.

Že to bude fenka, bylo jasné od začátku.

Pak bylo rozhodnuto, že to bude pejsek z útulku.

Protože je přece krásné, poskytnout nějakému zklamanému tvorečkovi domov a láskyplnou náruč.

Další problém byl, jaké ,,plemeno". Vždycky jsem trpěla na bulteriery nebo na psy s ,,placatou hubou".

To jserm ale zavrhla, protože na paličatého psa, s narušenou psychikou nebo špatnou zkušeností s lidmi, jsem si prostě netroufla.

A tak padla volba na Německého ovčáka.

A protože v té době žádný nebyl k mání, dohodli jsme se na kříženci zmíněného plemene.

Ale doba nebyla úplně vhodná a tak jsme na pořízení nijak nespěchali.

Až mě jednoho dne zastihl v práci telefonát, od mého přítele. Prý jel kolem útulku a tak se tam zastavil.

Teď tam sedí, listuje v katalozích a neví.

Znovu jsem mu zopakovala kritéria- fena, kříženec NO, ideálně do výše kolen (přece jen jsme žili v garsonce)

Za hodinu volal, jestli by pro mě nemohl přijet, že si prostě nemůže vybrat.

Měla jsem skvělou šéfovou, která milovala zvířata a měla pro mě pochopení.

Vzala jsem si na zbytek dne volno a vyrazila do útulku.

Prolistovala jsem katalogy snad 100x a opravdu jsem nevěděla. Vzala bych si je snad všechny.

Zúžili jsme výběr asi na pět psích holek a řešili pro a proti.

A najednou jsem ji uviděla - krásná, životem zkoušená, krásná pejskova, .....prostě láska na první pohled.

,,Jak je možné, že jsem si ji do teď nevšimla¨?" ptala jsem se sama sebe.

Přítel mé nadšení nesdílel, ale když nám paní v útulku převyprávěly, její příběh- jak ji našla MP uvázanou u stromu, podvyživenou, třesoucí se, jak si ji, když ji vypiplali, vzala z útulku paní, která ji tam za 14 dní zase vrátila, a že ,,Sallynka už by si opravdu zasloužila nový domov", MUSELA jsem ji alespoň vidět.

Přítel rezignoval!

Byly vydány příslušné pokyny a já čekala, až mi přivedou tu moji vysněnou, středně velkou, psí holku.

Napochodovala do čekárny, zacvakala drápky o dlažbu, zamávala ocasem a vrhla se na piškoty, které jsem žmoulala v ruce.

Byla jsem ztracená. 

A za mnou se ozvalo, trochu přiškrceným hlasem:

,,A máme Německou dogu!" 

 .... pokračování příště. :-)