Deník nadšené geomatky (18)

XVIII. Děti z kukuřice

„Co vyjet s děckama do Postřelmova?“ vyskakuje mi messengerovské okno při večerním zevlování na facebooku. O chvilku později už mám příležitost zkoumat mapu, na které mi Heduš červeně vyznačila, kudy by se šlo. „Busem do Leštiny a pak pěšo, kolem řeky.“ Srdéčko mi plesá radostí. „V Leštině je možnost splnit úkoly pro zalogování Earthkeše Vitošovský vápenec, cestou do Postřelmova jsou další dvě tradiční krabičky a zkusím předem vyluštit mysterku Elektrizující, třeba bude po cestě. A jedna je u hrobky Bukůvků.“ Posílám odpověď s nálepkou v podobě vysmátého toustíku. S Heduš jsme si při probírání událostí všedního dne – rozuměj drbů – vzpomněly na Jedličky a světe div se, byli ochotni s námi opět prolézat houštiny.

„Mamí a budeme si tam moct něco opíct?“ Staral se Hynek, když jsem jim řekla o našem plánu na svátek Sv. Václava. V mém vegetariánském mozku se vystřídalo několik obrazů jídel, která bych si mohla napíchnout na klacek a hodit nad oheň, ale žádný mě příliš neuspokojil. „Jasně, vám koupím ráno v Penny nějakej kabaňák a já si kdyžtak opeču chleba.“ Hynek udělal radostí kotrmelec a běžel tu radostnou zprávu sdělit Vilémovi s Jarmilkou. Do batohu jsem pro jistotu rovnou nachystala zapalovač a nějaký noviny, abychom nemuseli křesat o sebe křemeny.

V ten slunný sváteční den jsme se sešli s Jedličkama na autobusovém nádraží v Šumperku. „Mami a kdy už pojede autobus do té Klíštiny?“ ptá se s pohledem neviňátka malý Vilda. Se smíchem jsem mu vysvětlila, že ta obec se jmenuje Leština, ale klíštěcí jméno už jí stejně zůstalo a děti je s radostí používají ještě dnes.

Cesta autobusem byla nekonečná. Nikdy bych nevěřila, že se dá do Leštiny jet přes tolik vesniček. Abych uctila památku Svatého Václava, vévody české země, celou dobu jsem se vroucně modlila. Pane Bože, ať už jsme tam. Jarmilce se projížďka po kotěhůlkách nezamlouvala a tak se rozhodla válet ve vozidle na zemi sudy. Ve snaze ji zpacifikovat, jsem občas netušila, jestli v rukách svírám dítě, nebo už je to desetikilová užovka.  

Konečně byly mé modlitby vyslyšeny a my mohly vypustit tu smečku ven. Děti se ihned rozběhly k dětskému hřišti, přímo naproti nám. Kluci vyzbrojeni dětskými sekerkami a luky se snažili shazovat kaštany z mohutného stromiska, za bujarého povzbuzování malých slečen. Já, Heduš a Maruš jsme se usadily na lavičce a chvíli jsme jen tak vegetovaly s Tatrankami v ruce. Hned vedle hřiště byl velký exemplář vitošovského vápence, se kterým jsem měla za úkol se vyfotit a zjistit o něm nějaké informace. S posledním křupnutím tatranky jsem se zvedla a požádala jsem Heduš o zvěčnění. Než jsme stihly dojít k balvanu, přihrnul se nešťastný Hynek, že mu v rozsoše kaštanu uvízla sekera. „Teta mě nejdřív vyblejskne tady u toho šutru a potom to vyřešíme.“ Uklidňuji malého válečníka a ten odbíhá házet spolu s ostatními dětmi do koruny stromu klacky, ve snaze sekeru vyprostit.

Před horninou se snažím nasadit inteligentní výraz a lehce se usmát do objektivu. Malá Jarmilka do mě ale neustále strká, takže výsledné foto je spíše z kategorie Zabte to, než se to rozmnoží. Opisovala jsem si důležité informace z informační tabulky, když ze vrat kousek ode mě vyšla starší dáma a mířila si to k dětem. Ou jé, předpokládala jsem problém a čekala, kdy paní začne nadávat, že děti otloukají kaštany ze stromu, který roste proti jejímu domu. S důchodci, kteří si přivlastňují obecní majetek, jsem si jako dítě užila habaděj. V tomto případě jsem však byla vedle jak ta jedle. Ženština na děti zahalekala: „Co vám tam zůstalo?“ Sborově zaznělo: „Sekyrka.“ „Tak já dojdu pro hrábě a sundáme ji jo?“ Paní se s úsměvem vracela ke dveřím a já nevěřila vlastním očím a uším. Než stihla donést to zahrádkářské náčiní, podařilo se nějakým zázrakem dětem sekyrku srazit. Stejně jsme jí ale společně poděkovali za ochotu. Paní nás opravdu příjemně překvapila a trochu v očích dětí vylepšila reputaci věčně brblajícím a nerudným seniorům.

Ještě mi zbývalo vyfotit si lomovou stěnu ve tvaru trojúhelníku, která měla být viditelná z místa kousek od hřiště a tak jsme nechaly děti pod dohledem Marušky sbírat kaštany a s Jarmilkou v kočárku jsme se s Heduš přesunuly dál po silnici, směrem k hřbitovu. Stěna lomu však byla vlivem ranního slunečního svitu téměř nevyfotitelná. No snad to bude pro uznání logu stačit.

Sebraly jsme zbytek tlupy a poučily děti, že teď půjdeme kousek po silnici, tak ať se podle toho chovají. Ty však měly zrovna na práci průzkum housenky, která se chtěla trochu ohřát na asfaltu, takže jsme si mohly proslov klidně odpustit. Ze silnice jsme sešli na širokou polňačku vinoucí se podél lánu s kukuřicí. To byl pro děti signál rozeběhnout se do porostu. Kukuřice už byla přezrálá a ke konzumaci naprosto nevhodná, ale stébla se báječně hodila jako mávátka, oštěpy, meče, pometla a bůhví co ještě. Klasy zase zaměstnaly v kočárku sedící Jarmilku, která pečlivě loupala zrníčka. Dětská fantazie pracovala na plné obrátky a pro kukuřici bylo ten den vymyšleno tolik uplatnění, že mít vstupní kapitál, tak rozjedeme byznys a do roka jsme v balíku. Polní cesta, po které jsme kráčeli, byla zřejmě využívána jako oblíbené odkladiště stavebního odpadu, protože jakmile děti začala nudit obilnina, našly si zalíbení ve sbírání polámaných kachliček a obkladů s různě barevnými dekory.

Před námi se objevilo koryto řeky Moravy. Tady jsme měli hledat naši první dnešní tradiční krabičku. V listingu kešky bylo napsáno, že poblíž se nachází tábořiště, ovšem když jsme místo pro táborák spatřili, chuť zde zakempit nás přešla.  Všude se válelo plno odpadků. Naštěstí byla keška rychle objevena rojnicí dětí v křovinách, takže jsme se jen zalogovali, vyměnili pár drobností a za mrčení dětí, které se už těšily na ohýnek, pokračovali k postřelmovskému pískáči, kde je tábořiště o něco udržovanější.

Hynek po cestě trochu zdržoval lovením návnad pro své rybaření, ale jinak proběhla cesta k pískáči v klidu. Jarmilka se prospala v manduce a vzbudila se až u tábořiště s celkem pěkným dětským hřišťátkem. Děti se okamžitě rozeběhly do stran s jasným úkolem – sehnat dřevo na podpal. Heduš a Maruš je zkušeně navigovaly a pomáhaly jim odtáhnout těžší kusy. Já s Jarmilkou jsme zatím rozdělaly oheň a postupně nošené úlovky na něj přikládaly. Když děti uznaly, že hromada dříví je dostatečná, rozutekly se na hřiště a Hynek šel dolů k řece lovit ryby na udičku z prutu a tenkého drátku, kterou si nesl z domova. Děti si postupně přibíhaly opéct uzeninu nebo chleba, nabaštit se nebo napojit. Já si taky hodila nad ohýnek topinku. Maruš jako správný český mastňák vytáhla z batohu řízky. Zatímco si děti hrály, prohlédly jsme s Heduš svoje chytré přístroje, abychom zjistily, kde má být schovaná keš. Přibližné místo jsme lokalizovaly na druhé straně pískáče. Pomalu jsme sbalily batohy, děti a už jsme tu bandu hnaly pěšinkou kolem vody. Děti výskaly a halasně žvanily, což vzbudilo menší pozdvižení u rybářů, dřímajících na břehu. Naštěstí v místě, kde měla být keš schovaná, žádní rybáři nedřepěli, tedy kromě našich kluků. Ti jakmile zjistili, že se bude zase prolézat houští a hledat krabička, usadili se na břehu a už nahazovaly svoje home made udičky do rybníku. Jarmilka pozorovala z kočárku chvíli malé rybolovce a chvíli dravé matky běsnící v křovinách s touhou nalézt ten poklad. Nápověda – mezi svými kamarády – nám příliš nepomohla. Mohlo to znamenat ledasco. Všechny stromy, které byly trochu víc pohromadě, jsme prohledaly, všechny pařezy, lavičky, rákosí, bláto, pomalu jsme se chystaly nadzvihnout kachny i s kačery. Nic. Zachvacovala nás panika. Po dobré půlhodině marného snažení, jsem se rozhodla pročíst v mobilu logbook ke keši. V zápisech ostatních keškařů se totiž občas objeví jemná nápověda. A hle. „Vypadá jako živý.“ Čtu nahlas a v tom nás to s Heduš naráz trklo – bude to v choroši. Těch tam totiž na jednom mohutném stromě bylo nepočítaně. To jsou ti kamarádi. Heduš hrábla na jistotu a už doluje logbůček z houby. Dobře vymyšlená schovka. Nad choroši se nám vybavila pozvánka na workshop za dva tisíce – Jak si vyrobit klobouk z choroše a opět jsme se od srdce zasmály, za co jsou lidi ochotní dát peníze.

Znovu budíme rybářské šípkové Růženky, které se vehementně snaží dělat, že vůbec nespaly. Opouštíme pískáč a míříme si to k pravděpodobnému umístění keše Elektrizující. Souřadnice jsem měla z domu vypočítané. Abychom si zkrátili cestu, musíme překonat příkop s potůčkem, což by nebyl takový problém, nebýt kočárku. Nějak jsme ho přes tu strouhu přehodili, dítě v něm naštěstí nemaje. Cestička nás dál vedla přes kovový mostek nad řekou, což způsobilo veliké veselí. Hlavně Míra s Vilémem se bavili neustálým pobíháním sem a tam za mohutného dunění. Zbývalo nám proklestit se hustým porostem blíže k řece. Na místě, kde se krabička měla nacházet, bylo vyhaslé ohniště a dřevěný bunkr. Úžasné místo pro řádění dětí, které nic nedbaly na náš strach, aby náhodou nespadly do vody. Hynek si spokojeně rybařil na břehu. Matky vytáhly z batohů svačinky, podělily děti a začaly se rozhlížet po sloupku, na němž měla být magnetem připevněna keš. Ovšem nic takového jsme neviděly i přes to, že Maruš vlezla skoro do řeky, aby opravdu důkladně prohledala okolí. Doufala jsem, že mi pomůžou opět logy keškařů před námi, ale když jsem otevřela aplikaci, zjistila jsem, že tuhle keš v poslední době marně hledali další tři nadšenci. Nezbylo nám, než se smířit s neúspěchem a jít si spravit chuť jinam.

Čekala nás krabička věnovaná nějakému dnes už neexistujícímu rybníku. V nohách už jsme měli dobrých deset kilometrů, takže Vilém se začal dožadovat odpočinku. Naložila jsem ho tedy na opěradlo kočárku a s dvojitým nákladem se snažila dohnat zbytek skupiny, brumlajíc si něco o soumarovi. O půl kilometru dál začal stávkovat Míra, takže jsem si Jarmilku vzala do manduky a to znavené dítě jsme nechali chvíli se povozit na golfkách a odpočinout nožičkám. Kešku pověšenou na stromě našly starší děti dřív, než jsme se k nim s uondaným zbytkem výpravy stihly dostat. Na chvilku jsme zasedli všichni do trávy a dojídali zbytky svačin. Z projíždějících aut jsem zachytila zvědavé pohledy. Mít na hlavách utěrky, považovaly by nás posádky vozidel nejspíš za utečenecký tábor.  Zbývala nám poslední mikrokeš u hrobky.

Dostat se do centra Postřelmova bylo trochu obtížnější, protože jediná cesta vedla kousek po frekventované silnici, takže jsme neustále musely napomínat děti, aby šly pěkně za sebou, jinak že je někdo povozí na kapotě.

Hrobka Bukůvků nás překvapila, už jen proto, že jsme o její existenci neměli páru. Krabička měla být připevněna magnetem zevnitř kovových dveří a Hynek ji taky brzy vyšmátral. Bohužel se mu podařilo kešku srazit na zem. Mlčky jsem se podívala na Heduš, která procedila skrz zuby: „a je to v pr…“ V tom mě osvítilo. Celou cestu jsme totiž s sebou tahali udičky, sekyrky a jiné zbraně vyrobené z klacků všeho druhu, takže jsme jeden z nich využili na vyšťourání kešky zpod dveří. Jaké štěstí, že dole byla škvíra. Pokud nás někdo sledoval, určitě si myslel, že jsme totální cvoci, co se klaní před hrobkou nějakého místního šlechtického rodu.

Zbývalo nám chytit vlak zpátky do Šumperka. Děti se opět začaly dožadovat něčeho do úst, ovšem zásoby již byly snědeny. Jaké štěstí, že vietnamská menšina se práce neštítí a otvírá své obchody v kteroukoli denní či noční dobu, pátek, svátek. Ve tváři šikmooké obsluhy kasy jsem vyčetla zděšení, když se naše tlupa vřítila do večerky. Děti neomylně sáhly po slaných brambůrcích a pitíčku. Tři matky naráz pokrčily rameny. Mláďata šlapala třináct kiláků, tak jsme jim dopřály hříšnou pochutinu.

Vilém s Mírou samou radostí nad smaženou dobrůtkou zapomněli na bolavé nohy, takže Jarmilka mohla znovu zaujmout místo v golfkách. Míjeli jsme staršího muže stojícího na žebříku a česajícího Spartany ze stromu, když Jarmilka neomylně pronesla: „Apko.“ „Jo, jo, je to jabko.“ Opakuji zcela zřejmou věc, ve snaze rozvíjet řeč dvouletého prcka. „Chceš jablíčko?“ ozvalo se ze žebříku. Muž se zájmem cítil zjevně potěšen. „Já chci jabko!“ zazněla sborová odpověď. Hodný pán se jen usmál a rozdal polovinu právě natrhané úrody té nenajezené chásce. Díky němu nás nerozhodila ani nedobře naložená výpravčí postřelmovského nádraží.

Svištěli jsme rychlíkem směr Šumperk. Myslely jsme s Heduš, že touto akcí jsme Jedličky totálně vyřídily. Obě Jedličkovic děti však svorně prohlásily, že když budou moct, jdou příště zas. No proč ne, za chvíli třeba založíme menší turistický oddíl…