Deník nadšené geomatky (16)

XVI. Kokeši, Kokeši, máš kocoura na koši

Jednu pěknou zářijovou neděli jsme se s Heduš rozhodly vyrazit s dětmi opět do terénu. Volba padla na trasu Šumperk – Tulinka – Kokeš – Nové Domky. Heduš měla dopoledne nějaké povinnosti, proto jsme tentokrát mohly tu partu cvrčků vytáhnout na lov keší až po obědě. Hned ze startu chtěl Pánbůh vyzkoušet naše odhodlání. Měla jsem den před tím asi vlčí mlhu a viděla jsem v jízdním řádu autobus, který v neděli vůbec nejede, což zjistily jako první Heduš se Štěpánkou, které už stepovaly na zastávce a vyhlížely funící geomatku. Nějak se mi totiž nedařilo včas vypravit mláďata a to jsem měla tentokrát jen dvě, protože Hynek byl na víkend u babičky. Na poslední chvíli jsme tedy letěli na neexistující autobus.

„A nejede něco od Ptáka?“ napadlo mě a ve stejný moment už Heduš hledá v mobilu jízdní řád. Zastávka U Ptáčka je ve vedlejší vesnici u frekventovanější silnice, takže možnost chytit autobus se mírně zvyšuje. „Za čtvrt hodiny, to musíme stihnout.“ Tomu se tedy říká Zezadniceklika. Vilém se Štěpánkou natáhli krok. Stihli jsme dokonce požádat spřátelenou duši o foto naší okleštěné skupinky.

Na autobusovém nádraží v Šumperku jsme se vyrojili z vozidla a šlapali si to směrem k hotelu Grand. (Pokud jste viděli film Krásno, tak to je ten náš slavný šumperský hotel.) Poblíž měla být ukryta první krabička. Souřadnice ukazovaly jasně do okolí mohutného smrku, v listingu bylo napsáno, že keš není na stromě, takže jsme očekávali snadný odlov. Ouha. Našli jsme jen jehličí a zase jehličí.

Kolem nás prošel bezdomovec s kytarou a sedl si opodál k plotu. Nejdříve jsme s Heduš trochu znervózněly, ale když jsme si všimly, že si povídá sám se sebou a hlasitě se směje vlastnímu vyprávění, obavy ze zvýšené pozornosti mudlobezďáka byly tytam. Evidentně se nacházel v jiné dimenzi než my. Platné nám to ovšem nic nebylo, krabičku jsme stále neměli. Vilém mi pošeptal, že má kakání. Heduš vidíc mi na tváři mírné rozpaky zavelela: „Ať jde támhle do křoví, ne?“ Jiný úkryt pro vykonání potřeby poblíž nebyl a tak jsem Viléma zavedla do houštiny vedle muže s kytarou. Evidentně to bylo i jeho oblíbené místo a tak jsem ocenila, že Vilémova práce byla rychlá a čistá. Tajně jsem doufala, že Heduš se zbytkem dětí zatím tu mršku objeví, ale nestalo se. Hledáním jsme už ztratili dobrou půlhodinu a tak jsme to vzdali. Večer jsem zjistila, že kešku ten den hledali ještě další dva kačeři, ale ani ti nepochodili a tak ji owner (vlastník) dočasně uzavřel, dokud ji nezkontroluje a neobnoví.

Čekala nás poněkud nudná část cesty – přes město směrem k bývalému sanatoriu pro nemocné tuberkulózou. Děti šlapání chodníku vůbec nebavilo a neustále se dožadovaly jídla. Jarmilce se sezení v kočárku už taky zdálo poněkud dlouhé, takže z něj chtěla za každou cenu vystoupit a jít po svých, což ovšem znamenalo další zdržení. Dost jsme si s Heduš oddechly, když se před námi konečně vztyčila budova sanatorky.

Šumperská sanatorka bude bohužel v příštích měsících s největší pravděpodobností již minulostí. Tuhle nádhernou budovu s velmi zajímavou historií totiž vlastníci nechali dospět do tak žalostného stavu, že ji už nelze zachránit a je určena k demolici. Prozatím je to místo vzbuzující směs úcty a strachu. Často jej vyhledávají lovci duchů a podobní dobrodruzi.

Na hledání téhle krabičky jsem se opravdu těšila a keška nezklamala. Děti se rozhlížely po okolí s otevřenými pusinkami. Souřadnice nás zavedly k domkům za hlavní budovou, které nejspíše sloužily jako technické zázemí. Vymlácená okna, nánosy prachu, cáry tkanin a mohutné pavučiny dokreslovaly strašidelnou atmosféru místa. Kousek od nás zela v trávě hlubší díra, která vypadala jako starší zasypaný kanál a tak jsme dětem určily místo, kde si mají sednout a koukat na nás jak hledáme krabičku, aby nám někam nespadly, kdybychom se do hledání příliš ponořily. Děti ani nenapadlo neposlechnout a stále s očima dokořán sledovaly to podivné okolí. My dvě jsme zatím sebraly odvahu a šmátraly v tom nepořádku, protože nápověda zněla – natáhni ruku. Nebylo to vůbec příjemné, a když nám Vilém už podruhé opakoval, že z té díry slyší křičet holku, kterou jsme my neslyšely a ani slyšet nemohly, protože v ní žádná nebyla, měly jsme už s Heduš taky trochu stažené půlky. Nějakou šťastnou náhodou si Heduš všimla roury trčící opodál ze zdi a v ní vražené cihly. Cihlu odstranila ale strčit ruku dovnitř se jí jen tak nechtělo a tak si nejdřív posvítila mobilem. Byla tam. Úleva byla přímo hmatatelná. „Člověk by nevěřil, jak může být starej rozpadlej barák tak strašidelnej.“ Snažím se mluvením rozehnat poslední zbytky strachu.

Od sanatoria nás vedla lesní cestička směrem k Tulince. Tulinka je křižovatka turistických cest, na které je v současné době už jen přetékající odpaďák a pár laviček. Podél cesty byly nainstalovány dřevěné sochy. Některé vypadaly jako pohádkové bytosti a některé nechávaly prostor fantazii. Děti pobíhaly od sochy k soše, a když jsme se s Heduš na chvíli zastavily, abychom tu smečku občerstvily, došla nás mladá paní se dvěma malými dětmi, ze které se po bližším ohledání vyloupla Heduščina kolegyně z práce Maruška. Když jsme Maruš nabídly, aby změnila svůj původní plán dojít s dětmi k blízké restauraci na dětské hřiště a šla s námi radši lovit krabičky cestou na Kokeš, bylo na ní vidět menší zděšení. Kokeš jsou skály nad Šumperkem, přece jen poněkud vzdálené od jejího záměru. Míra a Káťa, její dvě ratolesti, však s námi chtěly pokračovat alespoň na Tulinku, tak se k nám přidali.

U přeplněného odpadkového koše se trojice žen usadila na dřevěné lavičky a zkoumala vytištěné nápovědy a mapu v mobilu, jedním okem sledujíc dovádějící děti. Míra je totiž ve věku Viléma a Káťa je o malinko starší než Štěpánka, takže si brzo začali rozumět. Keška byla kousek od posezení směrem do lesa. Uvazovala jsem Jarmilku do geogolfek, zatímco zbytek výpravy se už vydal za Heduš lesním porostem směrem za šipkou na přístroji. „To máte namířeno na Kokeš?“ Haleká na mě člen turistické výpravy, která mě míjela. „Jak jinak“, odpovídám mu se smíchem a bavím se nad udivenými pohledy směrem ke kočárku.

Smích mě přechází už za malou chvilku, když se neprostupným ostružiním snažím dohnat zbytek výpravy. Ten mezitím objevuje podivnou kamennou stavbu vypadající jako starý sklípek. Maruš, ač nováček se neohroženě vrhne do jeho útrob a hbitě prohledává stěny. Píle přinesla ovoce a krabička je objevena. Mrňousové se slétli jak vosy na bonbon a začali se přehrabovat drobnostmi. Štěpánka mi zkušeně podala logbook, abych zapsala náš tým Vražedné Brko. Když si každé z dětí vybralo hračku, nahlásily mi počet a já vytáhla z baťůžku sáček s blbůstkami a přihodila do krabičky ještě nějaké navíc. Maruš zamaskovala kešku na její původní místo a nyní již nebylo pochyb, že s námi budou pokračovat dál. Míra s Káťou totiž zapomněli na hřiště a zajímalo je jen, kde je další krabice.

Terén začínal nabírat grády a tak musela Jarmilka do manduky a o golfky se mi střídavě staraly Heduš a Maruš. „To si dělá někdo pr…“ Děti naštěstí byly dost vpředu a neslyšely jadrnou mluvu jinak slušné Hedviky. Přes už tak dost příkrou cestu ležel mohutný smrk. Než jsme se k němu vyškrábaly, děti už prolézaly větvemi a hledaly, kudy se dá ta překážka nejsnáze zdolat. Jako nejlepší stopař se nakonec ukázal Míra. Nabrali jsme dech a pokračovali ve výstupu směrem ke skalám. Geogolfky si Maruš už hodila pod paži, protože to bylo jednodušší než je táhnout kamenitou cestičkou do kopce a my se s Heduš na sebe významně podívaly se stejnou myšlenkou – tak tu berem do party, ta se neztratí.

Pod Kokešem jsme si posedali na kameny povalující se všude okolo a dali si zaslouženou pauzičku. Vytáhla jsem svačinku, ale děti zajímalo více šmejdění ve spadaném listí, tahání mohutných klacků a podobné ptákoviny, aby se těsně pod vrcholem co nejvíce vysílily a tak jsem si pro uklidnění otevřela ovocného Birella.

Keš na Kokeši byla slovy mého synovce Bertíka EASY. Sice jsem nemohla po výstupu s Jarmilkou na zádech a batohem na břiše popadnout dech, ale děti rychle pochopily moji pantomimu alá Bolek Polívka a odvalily nápadný geobalvan, pod kterým byla pěkná svačinovka s další náloží hračiček. Maruš se jmenuje příjmením Jedličková, a tak jsme si jejich rodinku s Heduš pojmenovaly Jedličky. Jedličky byly dalším nálezem naprosto lapeny do našich spárů a s nadšením zjišťovaly, jestli je v plánu ještě nějaký poklad. Byl.

Jako poslední byla v plánu multinka nazvaná Šumperské studánky. Ke studánkám vedla lesní silnička, vinoucí se kolem podivné malé budovy, jejíž účel nám prozatím zůstal utajen. Děti nicméně domeček zaujal a tak ho obíhaly ze všech stran a zkoumaly, k čemu může sloužit. Čas už pokročil a před námi byl ještě kus cesty. „Znáte tu pověst o tom mrtvým kostelníkovi, co se tu zjevuje?“ Můj dramaticky podbarvený hlas zazněl do lesů a rozhostilo se ticho. Děti se v rychlosti přemístily zpátky na cestu a zrychlily krok. Jen Vilém se dožadoval pokračování příběhu. „To je tak strašidelná historka, že byste v noci ani neusnuli, řeknu vám ji radši až někdy jindy.“ Vilém se s odpovědí naštěstí spokojil.

U doličné studánky jsme měli najít schránku se souřadnicemi finálky. Nejprve se nedařilo, ale děti ji nakonec objevily a obřadně mi přinesly kovovou destičku s vyrytými čísly. Opsala jsem je do mobilu a poslala bandu cvrčků o kousek dál do lesa hledat finální krabičku. Nápověda – v pařezu – je už takový evergreen keší ukrytých v lese. Pařezů tam bylo pět na každém metru čtverečním. A vzhledem k tomu, že nás tu krabičku hledalo osm i hustota zalidnění byla na daném prostoru poměrně velká. Ovšem ač jsme prohledali pařezy s precizností Sherlocka Holmese, krabičku jsme nenašli. Slunce už se blížilo k horizontu a tak jsme, ač neradi, museli pokračovat v cestě. Poslední z lesa vycházela Maruš, která ještě jednou prohlídla všechny pařezy. Kdyby jen tušila, když nás potkala, do čeho se to namočí…

Cesta nás dovedla opět k Tulince a tady byl čas se s Jedličkami, kteří jsou na rozdíl od nás šumperáci, rozloučit. Na památku jsme si urobili skupinové selfie. V původní sestavě jsme dál pokračovali směrem k osadě Nové Domky. Baterie v mém mobilu už keškařský nápor nevydržela a tak s pomalu padajícím soumrakem volal Heduš mírně nervózní René, kde jsme se zdržely a jestli má pro nás přijet. „Není potřeba, za chvíli je máš doma.“ Uklidňuje ho Heduš, tlačící před sebou kočárek, na kterém už pomalu usíná Vilém. Do kroku nám broukám Svěrákův hit Kluci s klukama, oblíbenou Jarmilčinu vypalovačku. Míjíme haldu hnoje a z ničeho nic se Vilém na kočárku probere a do ztichlého kraje pronese památnou větu: „Ty jo, taková hromada hoven!“

A René se diví, jak jeho žena Tereza může domů přijít po jedenácti kilometrech s dítětem v manduce, batohem na zádech a spícím Vilémem v kočárku vysmátá jak lečo.