Poseste.

Vcera jsem se pristihla pri myslence na neco jineho nez nemoc dcery nebo moje uzkostne stavy. Depresiva beru poctive, mozna zacinaji pusobit? Uplne me to rozveselilo a to tak, ze se mi zase toci hlava a huci v usich. Je to skoro jako bych "neunesla" zadne prilis emocne vypjate stavy. A je uplne jedno jestli pozitivni nebo negativni. Vyhrat ted v loterii tak me vezou.

Eme lecba zabira jen castecne. Lekar me nabada k trpelivosti a opatrnemu optimismu a neustale zduraznuje, ze jsme na zacatku dlouhe cesty. Pro me je stezejni poci, ze se jako rodina zaciname s nemoci szivat. A pak prijdou dny, kdy zase nedokazu myslet na nic jineho nez na to, jak to s Emcou bude az vyroste a co nas jeste vsechno ceka.

Holky mi vypravi co ve skole. Zbystrim az kdyz si Emca stezuje na Patrika. Uvedomim si, ze to neni poprve. Dostat z ni konkretne co se deje je nad lidske sily a moje rozpolozeni. Pry ji hazi sesity na zem. Hm. OK, to si musite vyridit sami.

O vikendu si holky pozvaly kamaradky na prespani. Jsem strasne unavena, ale snazim se i konverzovat.

Alex je rad, ze jsem zacala mluvit. Vsechno me stoji hrozne sil. Snad se to zlepsi. Musi!