Zrušte zkušební kabinky v obchodech!

Nenávidím je, nenávidí je všechny moje kamarádky s váhou nad padesát kilo. Žádám celoplošné zrušení těch příšerných mučicích nástrojů, ze kterých každá normální ženská vyleze s příšernou depresí.

Kamarádka mě nechápe, proč si objednávám oblečení přes internet. Kvůli kabinkám přece. Prostě si to všechno v klidu vyzkouším raději doma a raději poběžím vrátit na poštu to co mi nebude.

Jak roky přibývají, je pro mě totiž čím dál víc složitější se normálně obléknout. Lidi přitom zběsile nakupují, řeší luxusní značkové hadry a evidentně jsou v pohodě.

Já ne. Prostě jen chápu, že ve fíkovém listu bych vypadala poněkud excentricky. Taková mladá slečna co vypadá jak oteklá nit, má určitě jednodušší nákupy. Oblékne se do svých pár kapek oblíbeného parfému a krokem nymfy vcupitá na jehlových podpatcích do obchodu, otočí se svůdně párkrát v kabince a pompézně ověšená hromadou tašek a taštiček vykráčí vítězně za pár minut ven.

Tuhle jsem si zase nic nekoupila, oběhla jsem asi deset butiků. Všechno co si usilovně vyberu mezi ramínky, ztroskotá po vstupu do kabinky.

Nejraději bych ty kousky oblečení rozházela kolem sebe jako Večerníček lístky pohádek.

Přísahala bych, že si na zkoušení nesu tři kousky do šatníku, které mi stoprocentně budou. Je to má velikost, dokonce doma v zrcadle vypadám jako normální ženská ve středním věku.

Po marném zápolení s oblečením boj vzdávám. Zase se pracně v tom metru čtverečním snažím nasoukat do svých onošených svršků a totálně uřícená se zase pouštím zoufale mezi rozvěšené oblečení. Vracím se s dalšími úlovky, o číslo většími, abych si je s pocitem zoufalství zase vyzkoušela.

Proč jsou v kabinkách zatraceně zrcadla, ve kterých vypadám jak březí hrošice?

To si můžu v pohodě zaskočit na Petřín mezi zrcadla do bludiště a vyjde mi to nastejno! Určitě levněji. Zaplatím si vstupné a ještě se zasměju. Tady se mi chce spíš brečet.

Zchvácená v té krabici se závěsem se začínám pomalu nenávidět. Osvětlení tam je taky šílené. Nejenže vypadám na metrák, ale i moje kůže má barvu utopence, kterého po týdnu vytáhli na břeh.

Po půl hodině před kabinkou, ze které se ozývá mé funění, klení a rány lokty o její stěny, stojí fronta krásných slečen, které si na sebe jen letmo hodí svůj vysněný hadřík a zmizí.

Vylézám rudá a naštvaná, sjedu je pohledem a zdá se mi, že se zlomyslně usmívají. Dobře, holky, tak za deset let si povíme! Skřípu mezi zuby.

Naprosto rozhozená a zchvácená vycházím z nákupního centra.

A pak si říkám zasněná: Je jaro, lásky čas, máj... A já budu muset opravdu kozy vyhnat v háj. Protože prostě – nemám co na sebe!