Děti nezajímá politika ani migrační vlna. Jsou to krásné bytosti

Závidím dětem, jejich volnost, otevřenost a pochopitelně bezstarostnost. Jsou upřímné a bezprostřední. Prostě andělské bytosti. Zajímá je jen jejich čistý, krásný svět. A to nám velkým dává sílu.

"Já jsem tvoje stáří... dál pozvi mě - a neštvi mě!" zní mi poslední dobou stále neodbytněji v uších. Jsem zlá a neoblomně s tím vemlouvavým hlasem bojuji. Safra kolik mi to je, kolik mi vlastně už bude let? Čas tak zatraceně letí a nic jsem nestihla. Rádio, televize, vysílání. Být dobrou moderátorkou. Pořád dokola jak křeček v drátěném kolečku. Být taky dobrou mámou, taky kuchařkou. Umím tři jazyky, každý trochu. Když to dám dohromady, jeden snad pořádně. Po čtyřech deci mluvím všemi najednou a přátelé se chechtají. Co dřív? Pilovat angličtinu? Vařit, prát, uklízet, zahradničit, být dobrou ženou svého muže...? Na velké dcery nebyl téměř vůbec čas, na malou je ho už zaplať bůh více.

A tak sedím, bojuji s představou artrózy a vidím sebe samu jak kolébavým kachním krokem pajdám na poštu pro srandovní důchod. Hrozná představa. Za pár let bude má kosmetika, která snad udrží můj obličej pohromadě nákladnější než péče o Leninovu mumii. Ale Vánici přece nic nezlomí. Já tu budu taky na věky, říkám si urputně a vím, že si lžu.

A teď tu stojíš ty. Malá krásná víla. Můj čtvrtý vytoužený zázrak. Upíráš na mě ty svoje mandlové oči a dlouhé, medové vlásky ti půvabně málem olizují zadeček. "Máma byla na magnetoterapii, aby tu potvoru artrózu přeprala. Tu mají jen staří lidé, víš?", říkám jí. "Ty ale maminko vůbec nejsi stará a jsi krásně hubená a nejkrásnější na světě!"

Přemýšlím, že s tím nebohým děckem budu muset zaskočit přeci jen na oční. Kolikže to má dioptrií? Asi potřebuje přidat. Ručička váhy se varovně potácí u čísla, které bych taky ráda vůbec neviděla.

Bývám občas nevrlá. Dokud jsem nešla k lékaři, nic mě nebolelo a žádnou artrózu jsem neměla. Oni si vždy něco najdou ti ranhojiči. Přesto se snažím usmívat a s úžasem sleduji hromadu oškubaných květin z mojí bedlivě udržované skalky. Jsou natrhané na růžovém podnosu, uprostřed kterého trůní miska plná granulí a i mezi nimi jsou taky zapíchané kytičky, kterým zázrakem zůstaly stonky. Je tam postavená i miska s vodou. "Tys mi říkala, že naše čubinka má dnes šestnáct roků, maminko. Tak jsme tomu chudáčkovi starému pejskovi udělaly s kamarádkou oslavu. A ty se na nás zlobíš viď?"

Fakt mě bolí kyčle z toho zatraceného magnetu. Samozřejmě se zlobím! A pak na ně chvíli vrčím, víc než naše psí oslavenkyně. Ale potom se při pohledu na jejich smutná kukadla znova usmívám a rázem mě nic nebolí. Vysvětluji malým andělským bytostem, že čubinka je už hluchá a skoro slepá a že stejně nejvíc ocení to dobré papání a pohlazení. Z otrhaných kvítků zachraňuji ty, kterým zbyly stonky a dělám pugétek do vázy. Můj "věkoměr" ukazuje rovných třicet. I ta ručička váhy sklonila varovný prst a dala potvora pokoj.

A pak mi to dochází. Tak to je ta fáze, kdy mládnu a hubnu!

"Maminko, já mám nové domácí zvířátko, jmenuje se Anička," přichází ta malá víla po čase domů a celá šťastná mi ukazuje zavařovací skleničku, ve které poletuje malá muška. Se zájmem přichází tatínek, kterého pochopitelně zajímá copak to je za skvostného živočicha, který s námi hodlá bydlet a neplatit nájemné. Okamžitě pochopí situaci a říká: "Kdepak, to není domácí zvířátko, honem jí pusť ven, ať nám tady doma někde nelítá."

"Neboj se tatínku, nebude lítat, já jsem jí táááákhle předtím plácla!"

A pak už jen spíše pro sebe dodá: "Akorát teď se jen bojím, aby se mi z toho zotavila..."

Stav "věkoměru"? Srdečný smích a rovných dvacet!