Jízda

Jízda

Asi bych chtěla být langustou. Né snad proto, že se chci celý život válet v teplém oceánu, obklopena potravou a žít plážový život ale být složena z buněk které nestárnou. Vědci zjistili, že tyto potvory se vezou na vlně věčného mládí.

Žádný langusťák časem nezfotrovatí, jeho mužství nikdy nevyprchá, klouby nezabolí. Žádná langusta nezapláče z nové vrásky, nebo z povislé kůže. Neumírají na stáří, prostě je skolí nějaká langustí nemoc, nebo predátor při dnešních cenách langustího masa, minimálně se zlatou kartou.

                                                                          ♠

Kouká na své oko z bezprostřední blízkosti v zrcadle. Tmavá linka se jí ne a ne podařit. To snad není možné! -„Přece ji nekreslím poprvé.“

„Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají. Příští stanice…“ Buch…Buchbuch….“ –„Proč se na mne díváš?“ přemýšlí v duchu o chlápkovi co se na ni zadíval déle než obecně přijatelné dvě vteřiny. Ona tu dneska nesedí v burce evropských žen  jeansech a flísce, zabezpečující neviditelnost a bezpečí před zraky evropských mužů. Je devět hodin dopoledne a v tmavém kostýmku a modré košili značící (jak se někde dočetla v ženském časopise) dle „barvomluvy“ upřímnost a poctivost, jí to fakt sekne. Pěkně voní. „Buch…buchbuch…“ –„On snad slyší jak mi buší srdce. Snad si nemyslí že z něho!?“ –„nebo doma nic takového nemá a chce si potěšit své oko? Sakra, asi jsem to přehnala, už se vezu ve vagónu a jedu směr STRES. Nic už nezměním. Otočím to domů. Prostě jsem tam byla a nic…Je velká konkurence. Prd! Seď!“ „Buch…buchbuch…“

                                                                         ♠

„A co byste mi ještě o sobě řekla, co třeba nepíšete v CV?“ Aha. Naučila se profesní životopis nazpaměť. Personální fígle už poznala na předešlých pohovorech a ví, co chtějí slyšet. Ráda se sama pochválí, i když cítí jak je to neupřímné, ví co ji baví i co by na sobě ráda změnila, dokonce i jaké zvíře by eventuálně chtěla být.

Co by změnilo divný výraz obličeje nesympatické a přec zaměstnané HR manažerky neidentifikovatelného stáří v bílé halence nijak nelichotící její postavě s velkými prsy. Dostanu to místo, když ji tu začnu vykládat o věcech, které jsem předem nedala na papír s fotografií? Zamyslela se… -“Žádné buch…buchbuch…? Je to pryč…mmmm tady něco pěkně zavonělo…jasně, můj parfém…to mi u této nábornice preference nezvýší! Možná je chytrá. Ví co znamená poselství mé modré košile? Jaké nesnáze absolvovala ona při boji o pozici personalistky? Šéf je sní zajisté spokojen a její přidaná hodnota se nechutně mačká v halence se správnou barvou bez poselství“. Tuším, že mě pomalu odepisuje. V tomto ringu cítím handicap.“ „Jaký jste vlastně ročník? „ Přednosti personální odbornice se nahnuli nad papír s fotografií a oko zaostřilo. „ Aaa..“  

-„Sakryš! To bylo delší „Aaaa“ než všeobecně přijatelné jednovteřinové positivní „A““, pomyslela si a projelo jí hlavou. -„Všechno zbytečné“. -„Už se vezu….“

„Pozice, na kterou hledáme nejlepšího kandidáta vyžaduje pečlivost a systematičnost. Anglický jazyk není sice podmínkou, ale je vítán, jak píšeme v inzerátu. –„To není nic co bych ti nemohla nabídnout holka“ pomyslela si a vykouzlila ten nejchápavější úsměv, jakého byla v ten okamžik schopna.

“Neskrývám, že o tuto pozici byl k našemu překvapení projeven veliký zájem a že nejste jediná, kterou jsme si pozvali na osobní pohovor. -„Co mi tím chceš holka říct?“

„Naše firma úspěšně působí na domácím trhu již několik let a stále se rozrůstáme. –„A jádro pudla je…? Zajímá ji vůbec co umím, jakou mám praxi, nebo ta odpověď na otázku: „A co byste mi ještě o sobě řekla, co třeba nepíšete v CV?“ Byla napnutá jako struna.“

„ Jsme mladý kolektiv.“

-„Aaaa…Už jsem dojela…, nejsem langusta…! „Buch…buchbuch…“ „Konečná stanice, prosíme vystupte!“