Jsem  bezejmenná a premiérou roztřesená blogerka začátečnice, která se však v  následujících řádcích zamýšlí nad tím, k čemu všemu takový stav může být …

Člověk užívá řeč téměř 140 000let, ale stále najdeme kolem sebe něco nepojmenovaného. Něco bez názvu a jména. Když pomineme krajnosti ze sféry umělecké, kde si z toho básníci (jako J. S. Machar nebo V. Holan se sbírkami Bez názvu), filmaři (Mr. Nobody) či hudebníci (No Name) udělali přímo licenci, tak narazíte na mnohé černé díry ve slovní zásobě i v běžném životě. Přitom nazývání věci pravými jmény život projasňuje a poskytuje i pocit jakéhosi bezpečí…

Tu a tam se na netu objeví články na téma,jak dětem pojmenovat všechny ty „košilaté záležitosti“, jako sexuální akt nebo přirození. Zatímco batolata s tím nemají nejmenší problém, dospěláci tápou. Pak vznikají úsměvné hitparády, v nichž se o místo na slunci uchází šlágry jako pipinky a pindíci vedle penisů a vagín. Vy se začítáte nejdříve pro pobavení, ze zajímavosti či pro inspiraci, ale nakonec možná zjistíte, že se spoluúčastníte procesu jakési detabuizace něčeho přitom velmi přirozeného a pocítíte úlevu, že se i o těchto věcech dá mluvit zpříma.

Podobně těžko se někdy hledají slova pro děje, o nichž v milenecko – párovém soužití možná předstíráte, že neexistují, ale s příchodem dětí, je musíte vzít na zřetel. A navíc jim odejmout statut nežádoucího (věřte, že budou velmi žádoucí a žádané) a hlavně opět pojmenovávat. Jenže tak jako lidé preferují jeden název pro přirození, protože druhý se jím zdá trapný, směšný nebo nevhodný, i tady se nemusíte ve výchově shodnout. Vy můžete nakrásně informovat dítě v rukavičkách, že si říhlo (nevím, jak se to bude mimču dobře vyslovovat), trochu více zemitá babička ho však následně zmate, když stejný akt nazve zvukomalebněji krknutím, které nám (obrazně) přes pusu nejde. Stejně tak mezi flatulencí a prděním je nebe(peklo)tyčný rozdíl. A to nemluvím o tom, že u nás doma jsme tento jev (až ve velmi přímé konfrontaci) nazývali naprosto nehmotně a vzletně – „že kdosi pustil ducha“…

Raději ponechám stranou (ať už velkou či malou) pochody spojené s trávením… Ale nakonec  i pro věci méně hraniční nemusíte najít výstižný termín. Při hledání slov útěchy jsem například  vždy  v rozpacích i před knižním „neplakej“ a stejně tak poněkud  méně laskavým „nebreč“.

V uvedených situacích nám vhodně nazvané skutečnosti umožňují cítit se dobře s naší tělesností, a tím být člověkem s přiměřeným vztahem k sobě i ostatním.  Podobně známá je také pravda o tom, že pokud nazveme náš strach, zmizí, nebo se alespoň oslabí. Lépe se asi přeci jen připravím na vandráka ve tmě než na tmu v lese.

Co se týče vztahů, je řeč také víc než výmluvná. Bylo by totiž zajímavé prozkoumat kvalitu vztahů v závislosti na oslovování těch,kterých se týká. Zejména mezi příbuznými. Nejhůř je  na tom funkce tchána/tchýně.  O těch se takto jen mluví (možná i díky neadresnosti o nich bují tolik vtipů). Partnerově rodičům můžeme sice říkat paní Manželová, ale to, pokud se jmenujeme stejně, zní nepatřičně. Lze je také  oslovovat v osvíceném duchu křestními jmény  nebo postaru variacemi na slovní základ máma (s tím vzhledem k jedinečnosti termínu má ale řada lidí problém). V praxi však mnoho rodin tento institut nezavede nijak a končí jakýmsi „děti, řekněte babičce“. Obráceně,tj. ve vztahu ke snaše či zeti se situace zjednodušuje, protože se jaksi automaticky předpokládá, že partnerům svých dětí (byť do osmdesáti) se dá tykat a říkat jménem..Není nic objevného, že právě v těchto rodinných poměrech to nejednou drhne...Leccos se poznáale  i o vztahu sourozeneckém, v němž se dotyční oslovují výhradně ségra a brácha či partnerském, kdy se manželé navzájem titulují maminko a tatínku.

Nejtragičtější redukce jména byla ale samozřejmě ta v koncentračním táboře, kde se lidská důstojnost smrskla pouze na číslo. Nejroztomilejší naopak ta v toužebném očekávání, kdy otrlí  nastávající rodiče volí nějakou androidní přezdívku, opatrní (sexuální centra se prý tvoří ještě v prenatálním vývoji) se informují a po bezpohlavním období přiřadí ve větách alespoň patřičnou koncovku sloves.

I já jsem nyní beze jména. Tedy uměleckého. (Civilní mám naopak dokonce druhé – ráda bych věděla, které by  se lépe zapsalo.)Člověk si ho ale může psaním udělat. Ambice, která se za tím rýsuje nezní sympaticky, ale kdo ji v sobě rozpozná a nazve pravým jménem, má šanci prohlédnout svou pošetilost a vrátit se na zem. A hledat i další důvody, proč psát. Tedy ten proces, v němž pojmenováváme svět kolem sebe, když ne pravým jmény, tak alespoň těmi svými slovy. Tím se v něm lépe orientujeme a máme pocit většího bezpečí...Na druhou stranu, dokud jsou kolem nás zneklidňující věci, bude stále o čem psát…