Popate. Dokola.

Sedim u monitoru v praci a ctu si o Emine nemoci. Presne, co jsem rekla, ze neudelam (Johana – at te ani nenapadne chodit na internet!!). V krku mi roste knedlik a zase prestavam slyset. Tep mi pulsuje tak, ze ho slysim. Nektere pribehy jsou drsne. Proc sem lezu. Proc to nenecham byt. Ctu to znova a znova a sama sobe se divim. Ja se tim snad naschval trapim nebo co.

Doma chci Alexovi vypravet co jsem se docetla. Utrhuje se na me, opakuje, ze kazdy pripad je jiny a divi se proc to ctu. Rodice tema bagatelizuji a z nejakeho me neznameho duvodu (oni normalne pesimisti) veri v nejlepsi.

Je mi uplne jasne, ze bych mela jit k doktorovi. Co mu reknu. Ze mam strach… Ze nevim z ceho….. Ze mam neustale stazeny krk a huci mi v hlave….. Ze se mi toci hlava a boli me rameno a zalehaji usi a tluce srdce….Ze se bojim, ze mam neco se srdcem a ze umru a kdo vychova holky a co bude s Emou!…. Boli me na prsou…..Pujdu.

V praci a pred rodicema delam hrdinku. Superzena. Vsechno zvladam a s usmevem. Nekdy mam pocit, ze Alexovi je snad jedno, ze mame nemocne dite. Jede si dal svoji praci a nevnima, ze mam v hlave casovanou bombu. Vcera byl na drinku s kamarady. Johana – pojd taky, vyrazime jen spolu, co budes sedet doma, odreagujes se…. A co tam jako budu delat? Ani povidat si s ni me nebavi.

S okolim jsem prerusila veskery kontakt. Nemam energii a nechci nikoho videt. Telefony nezvedam a zpatky nevolam.

U doktora opatrne a oklikou vysvetluju jak se citim. Je mi trapne. Asi nejsem prvni. Posila me na neurologii a k psychologovi. S ramenem pry nic nemam, takze nervy. Neurolog po popisu situace ochotne predepisuje prasky. Kazde rano jeden a ucinek poznam pry tak za 2 tydny. Jsem bez nalady, hadrovy panak. Cestou se stavim v lekarne a krabicku schovam do tasky. Stydim se a mam pocit selhani.

Tak je to tady. Je mi pres 40 a beru antidepresiva.