A už v tom zase plavu... vzpomínka

Tak to je konečná - asi mi fakt nastyd mozek - jak jsem v tom dešti nosila dřevo.

Nafedruju pračku, nasypu prášek, pečlivě odměřím aviváž, zavřu dvířka - pět minut přemýšlím jestli stačí program krátkej na 40, nebo dlouhej na 40.  Zvoleno, nastaveno - zmáčknu start. Pojistka dveří "cvak", pračka napouští vodu "ššššššt" - a vtom sově padne oko na ponožku, co zůstala ležet bokem koše.

Jejku co s ní? - no co asi? - rychle narvat do pračky... A tady zapracovalo podvědomí, který ví, že když stopnu program, trvá (na můj vkus strašně dlouho) než se vypne ta pojistka dveří a páč zároveň spěchám k troubě k plechu cukroví (tam už mám taky dvě minuty zpoždění) - tož jsem to vyřešila po "sovácku". Bafla jsem ponožku a strčila ji do kaslíku na prášek... Asi jsem to nechtěla zdržovat - voda už tekla a stejně vím, že nějakým způsobem ta pračka ponožky žere, protože po každým praní mi nějaká chybí. Že "nědobre robím" mi docvaklo až po tom co jsem zavřela šuflík a ponožka zmizla v "praččích" útrobách.

A teď důležitá otázka - mám jít do tý kuchyně a zachraňovat to co je v troubě?, nebo zachraňovat pračku, která bude asik v troubě jen co se jí fusakle zadrhne v krku?