Den Jedna
Operka zidle me tlaci do zad. Poposednu si a divam se na nej. Zda se, ze krome monitoru nic nevnima. Obcas si posune obraz a neco si zapise. Celkem sympatak. Kdyby tu nebylo takovy ticho... Tekam pohledem po mistnosti - okna vedou do strane, nesmyslne premyslim, ze tu asi nemaji moc svetla. Tikot hodin je od minuty hlasitejsi. Zvenci jsem dolehaji tlumene detske hlasy. Jako kdyz v lete u vody zavrete oci a smich a konverzace k vam dolehaji pres tlustou deku.
Zavrela jsem oci. Promluvi na me jeste dneska? Kolikrat tohle uz na monitoru videl? Je mu urcite kolem sedesati, takze mockrat. Mozna ma hlad a chce jit na obed. Nemuze se dockat. Chapu ho. Zvoni telefon - jojo, mam tu posledniho klienta a sejdeme se na recepci. Vida, trefila jsem se.
Hluk otacejici se zidle - primerene ucastny vyraz. Tak pani Javorova - nemam moc priznive zpravy, nalez tam je. Dobre. Stejne to vim. Mluvi a mluvi. V zaludku mi zacina dmychat ohynek - doprcic co to je? Je mi horko. Musim ho vnimat....
....a tak jak jsme se domluvili - pristi tyden se zastavite a domluvime se co dal. Rozumite vsemu?
Dekuji vam, naschledanou.
Lovim telefon a rozesilam zpravy - ano, je to potvrzene, pokracovani pristi tyden. Ohynek doutna. Ulevilo se mi. Nejsem na to sama.
Ceka na me pred budovou - usmeju se na ni. Zvladneme to. Cestou domu poskakuje a hada se se svoji sestrou. Nic nespadlo, svet se toci, stromy rostou.
Ohynek drzim na uzde. Ted.
Líbil se vám článek? Podělte se o něj s přáteli
Články mohou komentovat pouze přihlášení uživatelé